Sorry, I love you [stray kids]

-16-

-time skip-
červen 2021- pondělí

Teď jenom takové okénko toho co se za ty necelý čtyři měsíce stalo.

Konečně už máme nahrané všechny písničky. Teď už zbývá jen doučit se choreografie, dotočit klipy a hurá na turné. Písniček je v albu šest. Tři jsem napsala já, dvě kluci a poslední Ari. Choreo. vymýšleli Ji-min, Yeong a kluci a zbytek dodělává RM a Hana. Taky nám přišli naše mikrofony a sluchátka (doufám že víte co myslím). Když jsme si ty mikrofony vybíraly tak jsme si řekly že nechceme takový ty obyčejný co mají všichni. Jakože každej ze skupiny má jednu barvu a hotovo. Ne ne ne. To by jsme nebyli my kdyby jsme si to nechtěli trochu ozvláštnit. A pak jsme si je ještě podepsaly lihovkama.

Leknutím jsem skoro vyskočila z postele když mi zazvonil budík. Chvilku jsem se jen tak převalovala v posteli a pak jsem své líné a ospalé tělo donutila k pohybu.

Oblékla jsem si over-size tričko a kraťase. Udělala jsem si normální raní rutinu a šla se nasnídat. „Dobré ráno" pozdravila jsem holky a šla jsem si pro jogurt. „Tak jak se těšíš Liv?" Zeptala se Ari. Dneska totiž odjíždím na týden domů. „Dobrý ale jsem celkem nervózní." „Jak to?" Zajímala se Yeong. „Od března jsem je neviděla. Myslím že na mě jsou nasraní." „Ale prosimtě!" „Máma mě zabije hned jak překročím práh domu. A brácha se ségrou mě pak ještě domlátí." „To bude krásná rodinná sešlost." Pousmála se Hana. „Jo bude." Řekla jsem ironicky.

Dívali jsme se na televizi a zazvonil zvonek. Všem nám hned bylo jasný kdo to je. Ani jedné z nás se ale nechtělo zvedat protože jsme včera měli celkem náročný trénink a všechno nás bolí.
Když ale zvonek zazvonil podruhé zvedla se Ari. Otevřela a do obýváku se nahrnuli kluci. Posedali si na gauč (někdo musel na zem). „Někdo někam jede?" Zeptal se Minho když si všiml kufru. „Jo" „Kdo?" „Ja" odpověděla jsem. „A teď jsi mi připoměl že za dvacet minut odjíždím a ještě nemám zabalené všechno." Uvědomila jsem si a vyběhla z obýváku.

Běhala jsem po pokoji a hledala tričko. „Co hledáš?" Zeptal se někdo za mnou. Já leknutím uskočila a zakopla o tašku která byla na zemi. Dotyčný mě chtěl chytit ale zakopl taky a skončil na zemi vedle mě. Já se začala strašně smát. „Nesměj se! To měla být scéna z romantického filmu! Měl jsem tě chytit a měli jsme si pohledět do očí." Řekl dramaticky ale vtipně. „Nepovedlo se Lixi." Odpověděla jsem a zase se začala strašně smát. Felix se pořád uraženě díval. „No ták... Lixi! Vždyť to bylo vtipný." „No ale nemělo být" „Tak bylo. Ale dobrej pokus." řekla jsem a zvedla se. „Nebuď uraženej a zvedej se. Potřebuju si zabalit a ležíš mi na tašce." Felix se zvedl a sedl si na mou postel.

„Na jak dlouho odjedeš?" „Asi na týden." „Tak dlouho?" Zeptal se s tím snad nejroztomilejším úsměvem vůbec. „Je to jen týden Lixi." Usmála jsem se. „Jeden dlouhej týden!" Protestoval. „V sobotu večer jsem tady." „Budu čekat" řekl, zvedl se a došel ke mně. Zastavil se těsně u mě a zadíval se mi do očí. Byli jsme k sobě tak blízko že jsem cítila jeho vůni. Moje tváře se začaly červenat a stejně tak i ty Felixovi.

Nakonec se Felix jen usmál a odešel. Nechal mě tam takhle stát. Do prdele Felixi! Proč mi tohle děláš?! Pomyslela jsem si a dobalila si věci.

Pak už jsem Felixe neviděla. Jenom kluky.

~time skip~

Už sedím v autě. Jsem trochu nervózní a taky se celkem bojím reakce mamky. Přece jenom čtyři měsíce jsou čtyři měsíce.
Písničky ve sluchátkách jsem si zesílila a rozhodla se nad tím nepřemýšlet.

Zastavili jsme u velkého rodinného domu a já si vystoupila. Vydělala jsem si věci a zaplatila řidiči.

Ještě chvíli jsem stála na chodníku v předzahrádce a pak se odhodlaně rozešla směrem k domu. Zazvonila jsem a čekala až mi otevře někdo z mé rodiny.

„Dobrý den?" Pozdravila jsem s překvapením.