Ztraceni v moři

6. Musíš se rozhodnout!

Adam a Sid museli zůstat v chatce celou noc, protože déšť stále neustával a  bouřka se spíš horšila než naopak. Ani jeden se neodvážil začít s vážným rozhovorem, a to sice, co bude s nimi dál. Sid hlavně ani nevěděla, co by mu řekla. Chce být s ním nebo s Albertem? A co Adam? Bere to jako nezávaznou věc a už s ní nebude chtít nic podobného zažít znovu a nebo naopak? Bude tlačit na její rozchod s Albertem? Znala ho tak málo, že si nedokázala ani představit, jak se na situaci dívá. Pravda ale byla taková, že kdyby jí před pár hodinami někdo řekl, že se takhle vášnivě oddá zrovna jemu, asi by se mu vysmála. Proto pro ní bylo ještě nepředstavitelnější mluvit nebo vůbec přemýšlet o nějaké budoucnosti s Adamem. Sid ležela pod dekou na boku před krbem, dívala se do ohně a přemýšlela nad tím, co provedla. Kolem pasu měla obmotanou Adamovu ruku. Ten za ní tiše spal, což poznala podle jeho pravidelného oddechování. Cítila jeho dech ve svých vlasech. Sid přemýšlela a ani si neuvědomovala, že levou ruku měla položenou pod Adamovou a pravou ho hladila bříšky svých prstů od zápěstí po loket a zase zpátky. A protože byla opravdu hodně zadumaná, nevšimla si, že se Adam probudil. Podepřel si hlavu na loktu a sklonil hlavu k její tváři. Sid, která stále koukala do plamenů v krbu najednou cítila, jak jí foukl do ucha, což jí z hlubokého přemýšlení vytrhlo. Usmála se, ale nepodívala se na něj. Sklonil se ještě níž a políbil jí pod uchem.
"Že vím, na co myslíš?" Zeptal se opatrně. Pro Sid to bylo dost šokující, protože od prvního polibku, který jí dal na vnitřní kloub kotníku, vlastně neřekli vůbec nic. Milovali se, spali jeden druhému v náručí, odpočívali, objímali se, zase se milovali, ale nic neřekli. Za celou tu noc nepadlo jediné slovo. Sid mu neodpovídala, protože se začala cítit dost mizerně a bála se, že se jí zlomí hlas. A tak jen pokrčila rameny.
"Přemýšlíš, co se to tu vlastně stalo," odpověděl za ní a Sid si nemohla nevšimnout nervozity a nejistoty v tónu jeho hlasu.
"Myslím, že to, co se tu stalo, je to jediné, co jasné je," odpověděla mu tiše.
"A za celou noc dokonce třikrát," zavtipkoval Adam a Sid to donutilo se zasmát.
"Ty jsi někdy fakt pitomec," řekla ve vtipu: "ale máš asi pravdu. Přemýšlela jsem o tom, co jsem to tu provedla." Sid najednou zesmutněla a Adamovi bylo jasné, že se vážnému rozhovoru už nevyhnou. Museli to probrat.
"Takže toho lituješ," konstatoval: "je to tak?" Sid stekla slza po pravé tváři, čehož si naštěstí nevšiml, tak jen prstem slzu rychle setřela. Otočila se k němu a lehla si na záda, jeho ruku nechala na svém břiše a oběma svýma rukama ho hladila po klíční kostech, krku i tváři. Nakonec prsty propletla za jeho krkem. A než odpověděla, políbil jí:
"Ne, nelituju," řekla mu a dívala se mu do očí: "jenomže jsem nikdy něco takového neudělala. Myslím to tak, že Ty si na tom podstatně líp, nejsi v žádném vztahu, ale já chodím s Albertem, navíc hrozně krátce. Prostě na rozdíl od Tebe jsem se dopustila nevěry a to se mi nepodobá. Provinila jsem se daleko víc než Ty, chápeš? Ještě před pár hodinami jsem si myslela, že jsem do Alberta zamilovaná a pak udělám tohle..."
"To přece neznamená, že do něj nejsi zamilovaná, Ančo, sex a láska jsou dvě rozdílný věci," prohlásil a políbil jí na tvář. Sid ale něco takového nečekala a trochu jí to naštvalo. Znovu se od něj odvrátila a lehla si na bok, pustila ho a ruce složila pod polštář, na kterém ležela.
"Pro mě ne," řekla dotčeně. Adam poznal, že to asi přehnal a nechtěl se s ní hádat. Vlastně sám nevěděl, co chce, jestli mu tohle stačilo nebo jestli to bude chtít občas zopakovat. Nechtěl si vůbec přiznávat, že by s ní chtěl chodit. Vždyť ještě včera byl přesvědčený, že nechce žádný vztah ani děti. S ohledem na to, co prožil ve válce, se tak rozhodl už velice dávno. Jedno ale věděl, něco k ní cítí a nechce se jí úplně vzdávat. Pomalu zvedl ruku a chtěl jí konejšivě položit na její paži, nebyl si ale jistý, jestli může. Chvíli nechal ruku viset tak milimetr nad její kůží než si povzdechl a dotkl se jí.
"Promiň," řekl jí opatrně: "já to takhle nemyslel. Ty musíš vědět nejlíp, co cítíš. Jestli to pro Tebe znamená, že už se to nesmí opakovat, protože nedokážeš Polákovi lhát, tak to budu respektovat. Jestli semnou ale budeš chtít být - někdy..." Adam si povzdechl: "Ančo, já nevím, jak to teď bude. Taky jsem zmatený jako Ty. Musíš se rozhodnout. Jak si sama řekla, Ty si ve vztahu, já ne. Asi by ale bylo fér Ti říct, že pokud se rozhodneš k rozchodu s Albertem, kvůli mě to nedělej." Čím víc mluvil, tím víc byla naštvaná. Chtělo se jí brečet, ale nechtěla před ním, tak se pořádně vytočila, bylo to snazší. Naštvaně ze sebe strhla deku a vstala. Oblékla si svetr a přešla k oknu podívat se, jak je venku. Adam udělal to samé. Oblékl si kalhoty a přešel k ní. Stála k němu zády a přesvědčovala se, že venku pořád hustě prší.
"Ančo," začal Adam, když k ní přistoupil blíž. Nedovolila mu však pokračovat, prudce a rozzuřeně se k němu otočila, vztyčila ukazováček a zahájila jejich první mileneckou hádku.