Ztraceni v moři

33. Naděje pro Haďáka

Sid neustále přemýšlela o tom, co jí řekla máma. Pořád si nechtěla připustit, že by mohla mít pravdu. Ale chtěla to riskovat? Erika je sice ještě malá, ale začínala vnímat okolí a všechny už i oslovovat. Blížily se její třetí narozeniny, takže už postupně začala nabývat rozumu, pořád byla ale moc malá. Chtěla Sid pustit do jejího života jejího otce? Co když znovu odjede? Měla by mu dát šanci nebo to raději neriskovat? Sid si byla bohužel čím dál tím víc jistá, že odříznout Eriku od Adama není fér a věděla, že nakonec bude muset ustoupit. Rozhodla se nakonec, že počká na Eriččiny narozeniny a do té doby si rozmyslí další postup. Mohla by ho na její narozeniny pozvat. Bude tam celá rodina, takže s ní nebude sám. Byla by to skvělá příležitost sledovat, jak na sebe reagují. Její narozeniny měly být již za dva týdny. Adam mezitím chodil kolem Sid po špičkách a všimla si, že na ní přestal tlačit. Rozmyslel si to snad? Nebo respektuje její rozhodnutí a prostě jí nechce točit tím, že na ní neustále tlačí? Nebyla si vůbec jistá. Byla z něj zmatená. Sid šla ráno do práce a pořád o tom uvažovala. Přišla do zázemí, kde ještě nikdo nebyl. Jako vždy tu byla první. Oblékla si bílý plášť a začala pracovat. Asi po půl hodině dorazil i Adam. Byl jako vždy v černých barvách. Prošel kolem ní a vydal se nahoru do své části zázemí.
"Ahoj," pozdravil jí a šel dál. Sid zvedla oči od mikroskopu a povzdechla si.
"Počkej," zastavila ho a Adam se na ní dost neochotně otočil.
"Ano," odpověděl stroze. Sid z něj měla špatný pocit. Provedla mu snad něco? Adam přistoupil blíž k pultu ve tvaru čtverce, který oba dva dělil.
"Chtěla jsem s Tebou mluvit," začala opatrně. Adam z ní cítil hroznou nervozitu. Netušil ale, o čem chce mluvit, a protože už měl dost toho, jak se musí ponižovat, rozhodl se chovat uraženě, což nebyl úplně nejlepší nápad. Nemohl si ale pomoct, měl toho všeho už dost a bál se, že už nemá žádnou naději na to, že někdy uvidí své dítě.
"Co jsem provedl tentokrát?" Zeptal se a opřel se rukama o pult.
"Nic," odpověděla tichým hlasem a na chvíli se odmlčela. Nervózně si skousla spodní ret a sbírala odvahu. Adam trpělivě čekal: "...totiž... Erika má za dva týdny narozeniny."
"Jo," odpověděl Adam a držel se protivného postoje. Pokrčil rameny a díval se jí do očí. Netušil, proč mu to říká. On přece ví, kdy má jeho dcera narozeniny: "poslyš, já vím, že jsem v Tvých očích zbabělec a neřád a já nevím, co všechno. Svojí nenávist mi dokazuješ každý den. Asi si to zasloužim, nicméně připomínat mi narozeniny naší dcery fakt neni nutný." Sid jeho postoj vůči ní bolel, ale věděla, že si to asi trochu zaslouží. Adam se otočil a chtěl odejít, ona se ale nakonec neudržela a rozeběhla se k němu. Rychlými kroky obešla pult a chytila ho za loket. Prudce ho k sobě otočila, ale asi to trochu přehnala, protože do sebe přední části těla narazili a Sid na podpatcích zavrávorala. Adam jí včas zachytil a obepnul paži kolem jejího pasu. Přitiskl jí k sobě, dokud znovu nezískala balanc. Cítil její třesoucí se ruce na svých ramenech. Díval se jí do očí a jejich obličeje byly jen milimetr od sebe. Stála na špičkách a znovu po těch příšerně dlouhých měsících cítila u srdce ten pocit. Pochopila, že ho pořád miluje, ale nemohla riskovat, že jí znovu ublíží.
"Celá se třeseš," řekl po chvíli mlčení a Sid jen přikývla, protože nebyla schopná slova. Adam se bál, aby na ní znovu nešel jeden z těch stavů. Chytil jí za tvář a důkladně si jí prohlížel: "Jsi v pořádku?" Sid mu na to nic neřekla, jen pořád hypnotizovala jeho oči. Adam se k ní začal sklánět, aby jí políbil, Sid se ale zhluboka nadechla a něžně ho od sebe odstrčila. Vymanila se z jeho sevření a trochu odstoupila. Adam to respektoval a pustil jí.
"Promiň," řekla po chvíli: "ale já tohle nemůžu." Adam jen přikývl.
"Já vím," odpověděl a díval se jí do očí: "nechtěl jsem Tě dostat do rozpaků. Nechal jsem se unést."
"Adame, já... nebudu Ti tvrdit, že k Tobě nic necítím, protože bys asi stejně pochopil, že pěkně kecám, ale já na to prostě nejsem připravená. Příliš si mi ublížil," přiznala nakonec a Adam skoro nedýchal. Nemohl uvěřit, co slyší. Opravdu přiznala, že k němu něco cítí? Má u ní snad ještě šanci? Adam nemohl propásnout tuhle šanci. Přistoupil k ní a ruce položil na její ramena.
"Sid, chceš tím snad říct..." Sid ho chytila za lokty a podívala se na něj.
"Možná," odpověděla nervózně: "časem... Já nevím. Adame, pojďme se radši vrátit k meritu věci, ano? Nechtěla jsem Tě urazit tím, že Ti budu připomínat, kdy má Erika narozeniny. Chci, abys přišel na její oslavu. Dávám Ti šanci setkat se s naší dcerou," řekla Sid, vymanila se z jeho sevření a odešla z pavilonu.