Ztraceni v moři

11. Nečekaná návštěva

Adam začínal být pořádně nervózní. Anča byla od minulého týdne nemocná, nechodila do práce a sotva s ním promluvila. Vyměnili si sice pár zpráv, ale až dnes se mu podařilo se jí dovolat. Tvrdila, že Albert k ní taky nechodí a že s ním ani nemluvila, také říkala, že se snaží dát dohromady a že mu zavolá. Zněla ale divně. Ano, byla nemocná, takže nemohl předpokládat, že bude znít dobře, přišla mu ale zároveň nějaká přešlá po psychické stránce. Něco se dělo, to mu bylo jasné. Už předtím měl podezření, že před ním něco skrývá, a proto se rozhodl, že po práci za ní normálně zajde, i když mu nezavolá, jak slíbila. Musel jí vidět, aspoň jí zkontrolovat. Měl o ní strach a taky se mu stýskalo. Během jejich hovoru si ale všiml něčeho, čemu nerozuměl. Ta její spolubydlící jí řekla něco jako: "Sid, něco jsem Ti přinesla..." - Sid? Proč jí řekla Sid? Nebo se přeslechl? Jaká je ale pravděpodobnost, že člověk místo 'Ančo' uslyší 'Sid'? Adam o tom chvíli přemýšlel, nakonec to ale vypustil z hlavy.
Mezitím co se Adam věnoval své práci v pavilonu plazů, Sid bylo vážně mizerně. Už sice nezvracela, ale bylo jí špatně a hlavně pořád brečela. Viky, která měla naštěstí volno se o ní starala. Utěšovala jí, vařila jí uklidňující čaje a kontrolovala jí, když spala. Měla trochu obavy, aby se jí něco nestalo při takhle ustavičném pláči nebo nedej bože dítěti. Byl to taky jeden z důvodů, proč radši zůstala s ní, kdyby náhodou byla nutná sanitka. Naštěstí to ale nutné nebylo. Sid ani nepociťovala bolesti, byla to prostě normální těhotenská nevolnost a stres k tomu. Později odpoledne už do sebe i zvládla hodit něco k jídlu.
"Budeš v pořádku? Myslíš, že to tu sama zvládneš?" Zeptala se jí Viky u jídla: "Dneska zpívám, tak bych potřebovala odejít."
"Jasně, budu. Díky moc, dneska si mi strašně pomohla," přikývla Sid.
"Neměla bys zavolat tomu Adamovi? Slíbilas mu to," řekla Viky a vydala se do svého pokoje, aby se připravila.
"Jo, já mu pak zavolám," křikla na ní Sid a vrátila se do svého pokoje. Zalezla si pod peřinu a už zase usínala, když slyšela zvonek u dveří. Měla pocit, že hned na to slyšela Viky klít: 'Kdo otravuje v okamžiku, kdy se mi to nejmíň hodí. Já spěchám sakra.'
Viky šla otevřít dveře a prakticky jí spadla brada. Adama znala jen z vyprávění a fotek.
"Dobrý den," pozdravil jí: "já jdu za..."
"Zdržujete," vyjela na něj: "klasika... Tak pojďte dovnitř, ne?" Adam si pomyslel, že je nesnesitelnější než on sám, ale rychle poslechl a vešel dovnitř. Viky rychle nakoukla do kuchyně, aby zakřičela na Anču směrem k jejímu pokoji.
"Si.... ehm, Ančo, to je pro Tebe. Já už musím jít," Viky se málem podřekla, obávala se však, že tentokrát si toho určitě všiml. Tak se jen nervózně na Adama usmála: "Její pokoj je támhle, tak za ní jděte. Ono jí není pořád moc dobře." Viky ukázala, kterým směrem má jít a zmizela za dveřmi své ložnice. Adam si tedy zhluboka povzdechl a vešel k Anče do pokoje. Měla zavřené oči. Ležela na boku čelem k otevřeným dveřím pokoje a vypadala hrozně. Měla červený nos, nateklé oči a byla hrozně bledá. Adam se skoro lekl. Přisedl si k ní a pohladil jí po vlasech. Chvíli tam seděl a díval se na ní, když její spolubydlící zařvala: "TAK JÁ JDU, UVIDÍME SE RÁNO, S... ANČO!!" Sid otevřela oči a Adam by přísahal, že ještě slyšel Viky hudrovat: "Jestli já mám tohle zapotřebí, ty vole. Anna je to sakra!" Pak už jen slyšel, jak bouchla dveřmi.
Sid se podivila, že ho nad sebou vidí a posadila se:
"Ahoj," pozdravila ho a nechala si dát rychlou pusu na přivítanou.
"Ahoj, tak co? Jak Ti je?" Zeptal se starostlivě a chytil jí za ruce.
"Je to lepší, ale pořád to není ono," odpověděla mu. Zněla hrozně smutně a Adamovi něco říkalo, že to není jen nemocí.
"Ty si brečela?" Zeptal se jí opatrně a chytil jí dvěma prsty za bradu, aby si lépe prohlédl její tvář.
"Trochu," přikývla: "měla jsem nějaké noční můry, to se mi při nemoci stává. Navíc občas i zvracím, takže se holt slzám nevyhnu."
"Proč mám pocit, že mi něco tajíš?" Adam sebral odvahu a zeptal se jí napřímo. Anča mu ale neodpověděla. Vstala a šla do kuchyně.
"Dáš si něco? Já si dám čaj." Adam jí následoval do kuchyně, batoh pověsil na opěradlo židle a sundal si koženou černou bundu.
"Chceš pomoct?" Zeptal se, ale Anča jen zakroutila hlavou.
"Ne, to zvládnu. Chceš taky čaj? Já si teda dám čaj na chřipku, ale Tobě můžu nabídnout černý nebo černý," zasmála se trochu.
"Tak ovocný," řekl ve vtipu a Anča se na něj na chvíli s úsměvem otočila.
"Tak tedy černý."
Anča zalila čaje, postavila hrnky na stůl a posadila se k Adamovi. Chytil jí za ruku, přišla mu ale odměřená.
"Proč si přišel? Říkala jsem přece, že zavolám," řekla a jeho ruku setřásla.
"Měl jsem o Tebe strach. Ančo, chováš se divně, tohle není jen chřipkou. O co jde?"
Sid věděla, že mu musí říct pravdu. Teď nebo nikdy a tak se nadechla a začala:
"Musím Ti něco říct a nebude se Ti to líbit," odpověděla Sid a Adam pocítil strach. Chce se s ním snad rozejít?