Ztraceni v moři

29. Jsi za to zodpovědný

Chvíli tak mlčky seděli a nezmohli se na slovo. Sid navíc cítila, že na ní zase jdou ty její stavy.
"Proč?" Vysoukala ze sebe najednou. Adam vzhlédl od svých propletených prstů, které ho fascinovaly už dobrou chvíli a podíval se jí do tváře, na které se leskly první známky slz způsobené počínající depresí, což Adam netušil.
"Jak to myslíš... Proč?" Zeptal se jí a díval se do její nepřítomné tváře. Sid se dívala doprostřed stolu a vypadala skoro, že ho neposlouchá.
"Proč ses nás zastal, když nás nechceš... když... když nás ani nemáš rád," upřesnila otázku Sid.
"Já..." Adam nevěděl jak odpovědět: "Byl to asi zkrat... prostě... slyšel jsem, jak se Ti vysmívá a jak uráží naší dceru a prostě... jako kdyby se ve mě něco spustilo... Najednou jsem cítil, že vás musím chránit."
"Není na to trochu pozdě?" Zeptala se mezi slzami a její hlas byl divný.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se jí opatrně a pozoroval její tvář. Opravdu zněla divně a vypadala, že jí ani není moc dobře: "Sid?"
Nevypadala, že by ho poslouchala. Spíš naopak, vypadala nepřítomně. Nemohla mít nějaký záchvat nebo tak? Adam nevěděl, jak se chovat k člověku s maniodepresí. Co to vůbec spustilo? Že by poporodní deprese? Předtím takové problémy přece neměla. Adam věděl, že si sám neporadí. Vstal a pomohl Sid na nohy.
"Pojď, vezmu Tě k holkám, ony už budou vědět..." Sid si obmotala ruce kolem břicha a dlaně položila na své boky. Rukávy si vytáhla prsty tak, aby jí překrývaly celou dlaň, celá se třásla a vypadala jako křehké vyděšené zvířátko. Adam položil jednu ruku na její loket a druhou rukou jí objal kolem pasu. Pomalu s ní vykročil zpět po cestičce kolem voliéry, pak zahnul kolem lemurů, prošel kolem psů hyenových, znovu zahnul doprava a pak už šli jen rovně. Míjeli hyeny, hrošíky a opice, než dorazili na místo. Celou cestu šli opatrně, cítil, jak se třese a nakonec jí klesla hlava na jeho hruď. Adam otevřel bránu vedoucí do zázemí pavilonu žiraf a znovu za nimi zavřel. 
"Eliško," Adam horkotěžko odvedl Sid do jejího bývalého zázemí.
"Co se stalo?" Eliška rychle přiběhla k Adamovi se Sid a převzala si jí na své rameno, odvedla jí opatrně ke stolu a posadila jí na židli.
"To nevím," odpověděl Adam: "prostě se najednou začala chovat takhle... slyšel jsem, že má deprese, ale nevěděl jsem, že až takový. Co se děje, Eliško?" Eliška mu neodpověděla, rychle přešla k psacímu stolu, kde měla pro tyto případy Sidiny antidepresiva. Vytáhla krabičku s tabletkami a přinesla jí je i se sklenicí vody. Sid se mírně houpala dopředu a dozadu a když viděla tabletky, začala prudce kroutit hlavou, že je nechce, což dělala vždycky, když měla záchvat.
"Eliško..." Adam naléhal, nebylo mu vůbec příjemné takhle Sid vidět.
"Nevím, jestli jsem ta správná osoba, která by Ti to měla vysvětlovat," řekla mu stroze: "hlavně bych Ti fakt musela dát přes tlamu."
"Ale proč?" Divil se Adam, čímž jí totálně vykolejil.
"Ty se ještě ptáš, ty vole?" Eliška se naštvaně zvedla a nechala Sid, aby si schovala obličej do jejího břicha: "Jestli je za tohle někdo zodpovědnej, tak jsi to především Ty. Opustil si jí, nechal si jí samotnou s malým dítětem. Víš proč Sid bydlí pořád v tý zatracený pozlacený kleci? Protože po narození Eriky chytila takový poporodní deprese, že byla sama sobě i dítěti nebezpečná."
"A za to můžu já? Není první ani poslední s maniodepresí. Já Sid znám, překoná to a já jí klidně pomůžu, když bude chtít," Adam bohužel pořád nechápal, že JE za to zodpovědný.
"Adame, zdravá holka, co zničehonic trpí takovýma stavama? Potřebuje spouštěč, aby takhle dopadla, a tím spouštěčem si byl Ty. Takže ano, jsi za to zodpovědný!"
"Sakra," povzdechl si Adam a prohrábl si vlasy: "máš pravdu. Je to moje vina. Nikdy jsem neměl odjíždět. Myslel jsem, že se svou rodinou to zvládne. Celý jsem to podělal." Adam si ztěžka dosedl na židli před Sid, která stále nevnímala a brečela Elišce do břicha. Ta měla dlaně na jejím temeni a hladila jí po vlasech. Adam sledoval, v jakém je stavu a cítil neskonalou lítost, vinu a strach, že se z toho nevylíže. Musí jí nějak pomoci, nemůže jí v tom nechat. Od teď bude bojovat za Sid i Eriku a vybojuje i Sidino uzdravení.
"Adame?" Eliška ho vytrhla z myšlenek: "Tohle se nespraví přes noc, víš to, že jo?" Adam přikývl: "Máš pravdu, nespraví se to přes noc, to ale neznamená, že se to nespraví nikdy," řekl a sledoval Eliščiny pochyby v její tváři: "Chci vědět všechno, Eliško, od A do Z, ode dne mýho podělanýho odletu, přes její těhotenství, porod až do mého návratu. Chci vědět o každém záchvatu, chci znát diagnózu, řekni mi všechno..."
Eliška vypadala, že je na pochybách a nevěděla, jestli mu může něco říct. Chvíli ho hypnotizovala a pak se podívala dolů na svou depresí zlomenou kamarádku. Nakonec si unaveně povzdechla a přikývla na souhlas. Pochopila, že pro Sid je to nejlepší řešení. Sid Adama potřebuje víc než kdy jindy. To bylo jasné.