Ztraceni v moři

5. Nečekané vzplanutí

"VY JSTE ZA NÍ POSLAL TOHO MAGORA???" Zatímco Sid a Adam byli před bouřkou schovaní v chatě a vzájemně se seznamovali zkoumáním svých tváří tajemnými pohledy, odříznutí od okolního světa, Albert Polák se začínal cítit ohrožený. Respektive si uvědomil, že jeho vztah se Sid může být ohrožen. Věděl sice, že Sid Haďáka nesnáší, ale taková záchrana života by to klidně mohla změnit. A nebyl daleko od pravdy. Albert se užíral, protože nevěděl, kde Anna je a co se s ní děje. V první řadě tu bylo riziko, že nedej bože při nehodě v bouři zemře, ještě předtím než si jí stačí vzít a to by znamenalo, že by se musel samozřejmě okamžitě rozloučit s jejím majetkem. Druhou variantou by bylo, že se sblíží s tím blbečkem a zamiluje se do něj. To by zase znamenalo, že by její majetek spadl do klína Adamovi Albertovi přímo před nosem. To rozhodně dopustit nemohl. Když se tedy dozvěděl, že je Anna v nebezpečí a že to hodně podcenil, když jí tam pustil samotnou, znervóznil. Na klidu mu nepřidalo ani to, že se jí vydal hledat právě Haďák.
"ZBLÁZNIL JSTE SE, JOSEFE???" Právě byl v kanceláři a řval na Josefa z plných plic, aby mu ukázal, že posílat za ní zrovna Adama nebylo nejšťastnější řešení. Křičel na něj tak moc, že to slyšela i ředitelka Roklová, a to je dělila ještě kancelář její sekretářky a Albertovy milenky Adélky. Paní ředitelce to tedy nedalo a šla se tam podívat.
"A co jsem měl jako dělat??" Vrátil mu úder Josef: "Vy jste tam svojí přítelkyni pustil úplně samotnou a vůbec Vás nenapadlo, že by se jí něco mohlo stát. Byla pryč bez mála tři hodiny a Vám to vůbec nebylo divný. Řekl jste mi, že určitě přeháním a že bude Anča stoprocentně už dávno v zázemí u Adama. A tam hádejte co? Nebyla, že jo!"
"Můžete mi říct, co se děje?" Vstoupila jim do hádky ředitelka.
"Tady pan Polák si myslí, že si může dovolit všechno, včetně toho řvát na podřadnější personál," vysvětlil Josef rozčileně: "jde o to, paní ředitelko, že jsem poslal do Safari Haďáka hledat Anču, protože se nehlásila a ani po třech hodinách se nevrátila."
"Tak to je snad dobře, Alberte, Adam je bývalý voják. Na záchranné akce je určitě zvyklý. Josef na záchranu Vaší partnerky nemohl vybrat lépe. Ale je to problém. Měli bychom vědět, kde jsou. Nemám povolat nějaké záchranáře nebo tak?"
"Ne, počkal bych, až se to přežene, Adam jí určitě najde," odpověděl jí Josef klidně.
Albert neměl sílu tohle poslouchat. Ironicky se zasmál a promnul si tvář dlaněmi.
"Nebojte se, je v dobrý rukou," usmála se Roklová a ukazováčkem naznačila Josefovi, že je čas se od Alberta raději vzdálit. Josef tedy i s paní ředitelkou odešel, nezapomněl však na Alberta hodit hodně ošklivý pohled.
"No právě," řekl si Albert pro sebe: "v dobrých rukou. Co se tam asi děje? Kde můžou být? Spolu... Sami. Já jsem takovej debil, že jsem jí tam pustil. Tohle jsem podcenil, tohle jsem fakt podělal."
Adam se Sid mezitím dělali přesně to, čeho se Albert obával. Pomalu se do sebe zamilovávali, aniž by to tušili. Potom co se Sid probudila, se rozpačitě posadila a Adam se raději znovu otočil čelem k ohni.
"Kouknu Ti na tu nohu," řekl po chvíli. Otočil se k ní, Anča se natočila k němu a nohy pustila z pohovky na podlahu. Adam rozmotal obinadlo, otřel zbytek masti z kotníku a prohmatal ho. A najednou to prostě nevydržel, něžně vzal její kotník a přiblížil  k němu své rty. Anča okamžitě přestala dýchat a křečovitě sevřela rukama deku, která jí obklopovala. A pak už jen cítila Adamovy rty na vnitřním kloubu svého kotníku, zavřela oči a vnímala jen doteky. Cítila jeho horké polibky na svém lýtku, stehně, cítila jeho ruce, které se dostaly pod její svetr a jeho rty na svém holém břiše. Chtěla ho zadržet, ale jakoby její ruce nebyly její, nedokázala to. Adam se polibky dostal až k jejímu krku a její ruce instinktivně přistály na jeho ramenou. A najednou se jeho rty dotkly jejích. Sid mu polibky vracela. Nejdřív se něžně líbali, ale když jeho ruce znovu sjely pod její svetr k jejím bokům a následně i k intimním partiím, polibky začaly být náruživější a vášnivější. Sid se to strašně líbilo, s Albertem se to nedávalo srovnávat, ale na to v tu chvíli vůbec nepomyslela. Zbavila Adama horních vrstev oblečení a nechala se unášet okamžikem. Vnímala teplo jeho těla. Celá hořela, srdce jí bušilo, tolik po tom toužila. Vůbec si to ale do tohoto momentu neuvědomovala. Je to přece Haďák, ten Haďák, co je na ní zlý a nemá pro ní vlídného slova. Nic ale najednou nedávalo smysl, nic neexistovalo, jen ona a on, tady a v tuto chvíli. Nezajímalo jí nic než on. Sténala mezi polibky a když Adam poznal, že je připravená, rozepnul si kalhoty. Na chvíli se ale zarazil. Podíval se jí do očí a jen pošeptal: "Řekni, jestli mám přestat." Sid ho ale jen dlaněmi vzala za tváře a než ho znovu políbila, tak mu do rtů pošeptala: "Nikdy."
A tak se stalo to, po čem oba toužili.