Ztraceni v moři

17. Propuštění ze služby

"Propouštím Vás ze služby, plukovníku, vraťte se domů," Adam Hruška utrpěl zranění v boji, kdy zachraňoval před nepřáteli čtyř člennou rodinu. Byli uvězněni v domě, který podpálila znepřátelená strana. Adamovi se podařilo celou rodinu vytáhnout ven, na něho samotného ale spadl hořící trám, díky kterému utrpěl vážné popáleniny přes celé pravé stehno, bok až k žebrům.
"To nemůžete, generále," protestoval Adam: "popáleniny se brzy zacelí, není nutné mě propouštět."
"Je mi líto, ale lékařská zpráva mluví jasně, jeďte domů, založte rodinu, pro tuto zemi už jste udělal dost," pokračoval generál přísně.
"Ale..."
"Plukovníku Hruško, já Vás neprosím, ani nežádám. Je to rozkaz," ukončil debatu generál a odešel od Adamova nemocničního lůžka.
"Sakra," ulevil si Adam: "nemůžu domů. To nejde."
Neměl ale na výběr. Rozkaz zněl jasně a tak si Adam v kasárnách sbalil své věci, rozloučil se s vojenskými kamarády a odletěl zpět do České republiky. Když letadlo přistálo v Praze, objednal si taxi a odjel rovnou domů. Do své malé garsonky, kde trávil čas v ústraní po ukončení mise. Doma byl za ty dva roky jen jednou a podařilo se mu to utajit. Neměl v plánu být prozrazen, zvlášť když jen shodou náhod z dálky zahlédl Sid na hřišti s jejím ročním dítětem. Sid ho tehdy naštěstí neviděla, vypadala ale šťastně a nebyla tam sama, byla s ní Viky, která byla zcela evidentně v pokročilém stádiu těhotenství. Obě ženy se strašně smály a povídaly si, zatímco malý človíček seděl mamince na klíně a nechal se houpat. Adam byl příliš daleko, aby poznal, jestli je to kluk nebo holka a ani o tom radši nechtěl přemýšlet. Stále pochyboval o tom, jestli je otec. I když podle Viky Albertovo být nemohlo, jak mu tenkrát sama vykřičela do tváře. Rychle se tenkrát sebral a svižným krokem odešel dřív, než si ho jedna z nich všimne. Nakoupil si to nejnutnější, aby vydržel doma do další mise. Nechtěl riskovat, že se někde potkají, protože náhoda je prostě blbec. A pak zase odjel, ani děda nevěděl, že byl doma - bylo to tak lepší. Určitě by chtěl mluvit o Sid a jejím dítěti a na to Adam nebyl připravený. Ani nevěděl, jestli někdy bude. Pořád byl toho názoru, že by Sid zničil život a že by nebyl dobrý táta. Hodlal se vrátit do ZOO, pokud ho ředitelka vezme, k dítěti se ale nemínil přibližovat ani přiznávat. Bál se, že když ho uvidí nebo ho jen krátce podrží v náručí, už ho nebude chtít pustit. Zkrátka byl pevně rozhodnutý se k dítěti nehlásit. Nehledě na to, že byl přesvědčený, že by to Sid ani nedovolila. Určitě ho nenávidí. Nedivil by se jí. Adam tedy odjel domů, nakoupil si pár věcí, aby si něco uvařil a první co doma udělal, bylo, že pořádně uklidil. Nevypadalo to tam tak hrozně, děda tam asi občas chodil poklidit, za což byl Adam docela vděčný, protože se svým zraněním toho moc nezvládl. Uvařil si něco k jídlu, najedl se a pořádně se vyspal. Když se probudil, dal si sprchu a nakonec uznal, že už to nemůže odkládat. Vzal tedy telefon a vytočil číslo dědy.
Pan Hruška telefon zvedl a byl hodně překvapený, že mu vnuk volá. Nemluvili spolu celé dva roky.
"Adame?" Ozval se děda.
"Ahoj, dědo, jsem zpátky doma. Chtěl jsem Ti jen říct, že mě bohužel propustili ze služby kvůli zranění," řekl Adam.
"A jsi v pořádku?"
"Ano, mám nějaké popáleniny, chvíli to potrvá, než se to vyhojí, ale budu dobrej," odpověděl Adam: "nicméně budu potřebovat práci, tak jsem myslel..."
"Rozumím, Adame, domluvím Ti schůzku s paní ředitelkou, ale trochu se bojím,... Vážně myslíš, že je dobrý nápad vracet se do naší ZOO? Víš asi co mám na mysli..." řekl pan Hruška.
"Dědo, já..." Adam začal ihned protestovat, nechtěl se o tom vůbec bavit, jeho dědeček se ale tentokrát odbýt nenechal.
"Měl bys na Sid brát větší ohledy," řekl mu přísně: "tohle není žádná hra. Já budu samozřejmě rád, když se vrátíš, ale... Bojím se, že se jí to moc líbit nebude a ředitelka jí teď v ZOO potřebuje."
"Ale, dědo, Sid je přece chovatelka žiraf, ne? Nemusí semnou pracovat, když nebude chtít."
"Ach jo, Adame, byl si moc dlouho pryč, hodně se toho tu změnilo," děda mu to chtěl vysvětlit, jeho vnuk ho ale nenechal. Jenom slyšet její jméno bylo bolestivé. Nechtěl vědět víc.
"Víš, dědo, to je jedno, domluv mi schůzku s Roklovou a uvidím, třeba pro mě ani místo nebude, při nejhorším se najde něco jiného někde jinde." Přerušil dědu Adam. Pak se ale zarazil, protože najednou zaslechl dětské žvatlání.
"Adame, já teď úplně nemůžu mluvit, protože hlídám... - no to je jedno, prostě teď se Ti úplně nemůžu věnovat. Co kdybych se stavil večer a probereme to?"
"Ehm, jo, jasně, hlavně sem to dítě nevoď," řekl Adam rázně, protože pochopil, že děda hlídá dítě Sid. Nechtěl nic slyšet, nechtěl znát jméno dítěte, nechtěl slyšet ani žádné dětské žvatlání. Čím dál od něj bude, tím líp pro dítě. Rychle tedy zavěsil a odhodil mobil na stůl. Pan Hruška si jen povzdechl. Vzal malou z pískoviště do náručí, protože byl čas jít domů. Začalo být zamračeno a začal se bát, aby nechytili déšť: "Tak pojď, Ty naše malé háďátko," řekl jí a dál jí pusu na tvář: "Po kom ten Tvůj táta jenom je?" Posteskl si a nevědomá Erika bez rozumu se na dědu jen zasmála.