Ztraceni v moři

27. Oba jste magoři

"No co to je tohleto? Vy nemáte co na práci?" Začala hned lamentovat, Bob jí ale přerušil.
"Kvůli ní tu jsme, potřebujeme něco zkonzultovat," řekl prostě. Sid otráveně položila telefon a vrátila se k svému mikroskopu, ke kterému přiložila oči, aby se znovu podívala.
"No... tak konzultuj..." Vyjela na něj příkře a nezvedla oči od práce.
"Jde o jednu nádrž, asi bude nutné jí vyměnit," začal Bob opatrně. Adamovi něco říkalo, že čekal nějaký její výbuch a taky měl pravdu. Sid se rychle napřímila a zakřičela: "To nemyslíš vážně?" Nebyl to ale tón, kterým by řvala na Boba, spíš to znělo zoufale.
"Hele, koukni na to sama, jestli chceš, Sid, ale ta prasklina je fakt riskantní," pokračoval Bob klidně. Sid se na něj podívala a povzdechla si: "Uvědomuješ si, s kým musím řešit vybavení? Která to je?"
"Je to ta blíž k průchodu mezi částmi pavilonu pro návštěvníky," odpověděl jí.
"Skvělý," ohradila se Sid: "tu jsme měnili minulý měsíc, za tohle mě ten PR kretén ugriluje..." Adamovi to najednou bylo jasné, pro Sid to znamenalo další nepříjemnou schůzku s Polákem.
"Já to s ním vyřídím, jestli chceš," nabídl opatrně Adam.
"Ne, on bude chtít mluvit s šéfkou celého pavilonu a to Ty nejsi," odsekla mu Sid a ani se na něj nepodívala. Pak ale najednou změnila přístup a otočila se k němu: "Promiň, jsem kvůli tomu naštvaná. Děkuju za nabídku, ale tohle je bohužel moje agenda a moje zodpovědnost."
Sid si promnula zadní stranu krku a znovu si povzdechla, než vyrazila ze zázemí: "Ok, tak mi to pojďte ukázat."
Bob a Adam jí tedy následovali do pavilonu k již prázdné nádrži, kolem které chodili zklamaní návštěvníci.
"Omlouváme se, malá havárka s nádrží, nevíme, kdy budou mořské rybičky zase k dispozici," řekl návštěvníkům Adam: "támhle ale zrovna vylézá jeden z našich vzácných krokodýlů, snad vám to nějak vynahradí." Adam ukázal návštěvníkům na protější prosklený výběh, kam se zrovna opravdu plazil velký krokodýlí samec. Když se otočil zpět k rozbité nádrži, všiml si, že se na něj Sid dívá. Nebyla u něj zvyklá, aby byl milý na lidi. Na chvíli navázali oční kontakt. Netrvalo ale dlouho a Sid pohled odtrhla a otočila se k němu zády.
"Tak mi to ukaž, Bobe," Sid se trochu předklonila, aby si prasklinu prohlédla a musela uznat, že je to alarmující. Zase se napřímila a otočila se k Bobovi, takže teď stála od Adama z profilu. Dost okázale se ho snažila ignorovat: "Máš bohužel pravdu. Radost z toho ale nemám. Jak se to mohlo stát? Ten kretén se mě na to bude určitě ptát," řekla naštvaně a bohužel i dost hlasitě, protože se při slově kretén otočilo pár rodičů s malými dětmi a dost nevybíravě a kriticky jí soudili pohledem. Sid si toho byla vědoma a tak křečovitě zavřela oči nad vlastní blbostí. Otočila se k Bobovi zády, čelem k rodičům.
"Krokodýli... Támhle, jo? Kochat... nevnímat... řešim tu havárku..." Vysoukala ze sebe a ukázala na výběh s velkým samcem. Ti rodiče na ní jen šokovaně koukali: "No tak, běžte...." Zatleskala, aby je popostrčila. Nakonec se jí to podařilo, rodiče i s dětmi od nich poodešli, aby se podívali na zvíře za sklem.
"Nesnášim lidi," zasyčela Sid směrem k Bobovi, který se jí jenom smál.
"Vy s maniodepresivní psychózou jste fakt magoři, co?" Bob se přestal velice rychle smát, když ho zpražila zlověstným pohledem. Duhovky stočila do rohu směrem k Adamovi, aby Bobovi naznačila, že před ním se o tom určitě bavit nebudou.
"Radši půjdu zajistit tu nádrž nebo bych taky mohla začít řvát," řekla naštvaně a odešla.
Adam samozřejmě zbystřil hned, jak to Bob řekl a už se nadechoval, aby zjistil víc, Bob ale před něj vztyčil dlaň, aby ho rovnou zarazil: "Promiň, kamaráde, ale nemůžu. Musíš se zeptat přímo jí..."
"Ona mi nic neřekne, Bobe," nesouhlasil Adam a snažil se znít naléhavě, aby z něj něco vytáhl.
"Tak zkus dědu, Sid s ním vychází, pochybuju, že o tom neví," navrhl mu Bob: "ačkoli je pravda, že mám občas pocit, že je spíš na její straně než na Tvojí, těžko říct, jestli by Ti něco řekl. Prostě si to tenkrát strašně posral, nedá se svítit. Nikdy jsem to úplně nepochopil. Kde jakej chlap by dal nevím co za takovou kočku a za takový nádherný a chytrý dítě jako je to Tvoje, a Ty co uděláš? Zdrhneš. Oba jste magoři, protože si šlapete po štěstí a nejhorší na tom je, že jedinej kdo to v konečnym důsledku odsere, je ta malá," Bob vypadal hodně naštvaně, možná proto, že se svojí manželkou děti mít nemohl a proto ho to točilo. Adamovi ale už nedal příležitost k mluvení, vrazil mu do ruky kýbl s vodou a odešel z pavilonu. Adam věděl, že má Bob pravdu. Odsoudit vlastní dítě k tomu žít bez otce, bylo kruté. Ještě včera byl přesvědčený, že jí nechce vidět, ani si s ní tvořit nějaký vztah, teď už si ale nebyl tak jistý. Po chvíli přemýšlení uklidil pavilon kolem nádrží, kde se válely čistící prostředky a odešel si do kantýny pro něco k jídlu.