Ztraceni v moři

10. Střevní chřipka

Adam měl pravdu. Sid před ním skutečně měla tajnosti a nejednalo se pouze o její pravou totožnost. Měla podezření už pár dnů, ale nechtěla si to přiznat. Měla strach se Adamovi svěřit. Navíc tu byl ještě Albert. Jedno bylo jasné, rozchodu s ním už nic nebránilo, vlastně to byla dokonce nutnost. Sid už si byla jistá, že Alberta nemiluje a že jejich vztah je absolutní ztrátou času. A to ani neměla sebemenší tušení, že jí podvádí, kde může. Jediný, koho skutečně milovala, byl Adam. Adam, který nechce, respektive bojí se vážných vztahů a nechce děti. A to je dostávalo v aktuální situaci do dost složité situace. Sid bylo už pár dní špatně, takže nechodila do práce. Neviděla Adama ani Alberta, zato měla hned několik návštěv od otce i bratra, protože samozřejmě neustále řeší jedno a totéž, totiž její práci a vzdělání v Kalifornii, kterého se vzdala. Začala toho mít dost, nepřidávalo jí to ani na psychickém ani na fyzickém zdraví a jednou to došlo až tak daleko, že musela Viky oba Eduardy vyprovodit ze dveří, a ne příliš slušně.
"Holka je nemocná, je na tom špatně i psychicky a vy jí tady ještě budete týrat vydíráním? Jste normální? Opusťte můj byt laskavě, a to tak, že hned!" Vyřvala je Viky a pánům nezbylo než odejít. Sid byla ráda, že má ve Viky takovou oporu, nicméně její otec byl pro ni momentálně ten nejmenší problém. 
"Jsi bledá," řekla jí Viky hned další den ráno, když si Sid sedala k snídani. Viky před ní postavila mističku s cereáliemi a bílým jogurtem: "udělala jsem Ti něco zdravýho k jídlu, ať do sebe něco dostaneš a tady máš kafe."
Sid si promnula oči a napila se, nicméně jakmile to udělala, zakřenila se: "Fuj, co to sakra je?"
Viky se na ní překvapeně otočila od lednice, kde zrovna stála, přistoupila k ní a napila se z jejího hrnku.
"Vždyť je to normální kafe, co blbneš?" Řekla jí nechápavě: "To ale není poprvý za poslední dobu, co Ti něco chutná jinak než dřív."
"Hmmm...." Sid jí radši neodpověděla a dala si první lžíci snídaně do pusy. Najednou se jí ale tak zvedl žaludek, že si zakryla pusu dlaní a upalovala do koupelny zvracet.
"JAK DLOUHO BUDEŠ PŘEDSTÍRAT, ŽE MÁŠ JEN STŘEVNÍ CHŘIPKU??" Křičela za ní Viky a nevěřícně zakroutila očima. Pak jí ale napadlo, že nejlepší bude jí prostě skočit do lékárny pro test, protože ta holka se natolik bojí pravdy, že Viky dost silně pochybovala, že by si pro něj šla sama. Arogantní Markéta dala dnes Viky povinné volno, protože mají nějaký rodinný výlet i se soudcem, takže měla čas. Odešla tedy do lékárny, a protože byla jen za rohem, byla za chvíli zpět.
"Sid?" Zavolala ode dveří: "Pojď sem, něco jsem Ti přinesla." 
Viky přišla do kuchyně a koukla do otevřených dveří Sidoniina pokoje. Ležela na zádech a zrovna telefonovala.
"Ne, Adame, dneska do práce ještě nepůjdu. Je mi dost příšerně," říkala zrovna nakřáplým hlasem. Viky děkovala bohu, že jí nenapadlo ode dveří zařvat: "Mám tu pro Tebe těhotenskej test!" - To by jí asi Sid nepoděkovala, když mluví s jedním ze svých amantů. Ale trochu se lekla, protože jí oslovila jejím pravým jménem. Vypadalo to ale, že si toho ten Haďák nevšiml.
"To není nutné, nic mi není, je to jen střevní chřipka," řekla Sid Adamovi a otočila se na Viky, která ironicky naznačovala gesty, jak Sid pěkně kecá.
"Vážně se mi nevyhýbáš, Ančo? Přece jen, už jsi doma od minulého týdne. Chybíš mi," ozval se Adam na druhé straně linky.
"Já vím, Ty mě taky. Snažím se se z toho dostat. Nedělej si starosti, budu v pořádku, Ady," odpověděla mu: "Jsem hrozně unavená, budu končit. Viky právě přišla."
"A Albert? Ten Tě taky neviděl?"
"Ady, nezačínej zase, prosím!" Zasténala zoufale Sid a posadila se na posteli: "Nemám na to náladu. Ale fajn, abych Tě uklidnila, tak ne, nebyl tu a já s ním vlastně ani nemluvila. Asi ho moc netrápí, že jsem nemocná."
"Nemám se večer stavit, chci Tě aspoň zkontrolovat," navrhl Adam.
"Ne, nebo já nevím, podle toho jak mi bude. Já Ti ještě zavolám, ok?"
"Dobře, tak odpočívej," řekl Adam trochu sklesle, nicméně to chápal. Holt byla nemocná a ne každý má rád, když je v takových stavech viděn. A už vůbec ne svými mileneckými partnery.
"Zavolám Ti později, pa..." Sid ukončila hovor a vylezla z pokoje. Zastavila se v otevřených dveřích a opřela se o rám.
"Já to nechci vědět," řekla smutně a ucítila, jak jí pálí oči z přicházejících slz.
"Já vím," přikývla Viky: "ale nemáš na výběr." S těmito slovy podala Sid sáček z lékárny. Ta si ho od ní vzala a zmizela v koupelně. Viky si sedla za stůl a zatím si projela sociální sítě. Netrvalo dlouho a Sid se vrátila s testem v ruce. A protože hrozně brečela, bylo to Viky jasné.
"Tohle je v prdeli," řekla Sid: "já nevím, co budu dělat." 
Viky se jen zvedla a přistoupila k ní, aby jí konejšivě objala.
"To bude dobrý," zašeptala a hladila jí po zádech. Pravda ale byla, že ani Viky nevěřila tomu, co říkala. Tohle byl opravdu průser. Viky totiž věděla, že Albertovo to dítě být nemůže, a proto to byl průšvih. Nejen, že bylo dítě milence a ne oficiálního přítele, ale bylo to dítě člověka, který jasně řekl, že děti nechce.