Ztraceni v moři

4. Pocit bezpečí

Sid se chytila kolem jeho krku a když s ní vešel dovnitř, na chvíli se zastavil.
"Vypadá to tu, jako kdyby sem někdo často chodil. Myslela jsem, že se tahle chatička už nepoužívá," řekla Anča a podívala se na Adama. Ten otočil hlavou a pohled jí vrátil. Pro oba to byla vteřina pocitů, které ani jeden nerozuměl. Anča okamžitě sklopila oči a hned poté i hlavu, takže se její čelo ocitlo sotva milimetr od jeho rtů. Cítila na čele jeho teplý dech. Adam se rychle vzpamatoval a odnesl jí dál  do místnosti. Posadil jí na židli: "Počkej tady, ano? Přinesu Ti něco teplého na převlečení a rozdělám oheň v krbu. Musíš se rychle zahřát, jinak dostaneš zápal plic," s těmito slovy zmizel v druhé místnosti. Vypadalo to, jako kdyby to tu znal.
"Bohužel toho tu moc není, jen tohle mužské tričko, dlouhý, ale zato teplý svetr a teplé dlouhé ponožky. Nohy si zabalíš do deky, stejně ten kotník budeme muset zahřát," Adam položil oblečení Anče do klína a klekl si k ní, aby jí pomohl z bot. U zraněného kotníku byl velice opatrný.
"Bolí to?" Zeptal se starostlivě. Anču šokoval čím dál tím víc.
"Ano," odpověděla tiše: "ty to tu znáš, viď že jo?"
"Jo, občas sem chodím, když chci být sám," odpověděl lhostejně a prohmatával jí bolavý kotník. Sid na chvíli napadlo, že nechápe, proč. Vždyť se straní lidí neustále. Pořád je sám. Ani na oběd s nimi nechodí. Byl pro ní neuvěřitelnou záhadou. S myšlenek jí vytrhla ostrá bolest.
"Ssss, bolí," zareagovala instinktivně a Adam se na ní podíval. Byla z toho pohledu hrozně zmatená a nedokázala ho identifikovat. Chvíli se dívali jeden druhému do očí a ani jeden nevěděl, co říct, oba se cítili prapodivně. Pohled nakonec odtrhl Adam, když vstal.
"Převleč se, já mezitím rozdělám oheň," řekl. Sid se na něj pohoršeně podívala a už se nadechovala k protestu.
"Budu rozdělávat oheň támhle u krbu, takže budu zády. Neboj, nebudu koukat," s těmito slovy přešel ke krbu a jak slíbil, tak učinil. Sid se tedy rychle svlékla z mokrého oblečení a vzala si to, co jí dal. Ještě přes sebe přetáhla deku a když v krbu začal praskat oheň, přesunula se na pohovku, kterou Adam ke krbu přisunul blíž, aby byla co nejblíž teplu. Sám se šel převléct a když se vrátil, posadil se vedle ní. 
"Ukaž tu nohu," řekl jí. Sid se tedy pootočil a nabídla mu svůj kotník. Adam si ho opatrně položil na koleno a začal na něj mazat nějakou hojivou mastičku. Anča nakrčila nos, aby k tomu čichla, mělo to zvláštní zelenou barvu, ale kupodivu to nezapáchalo, jak čekala.
"Po tomhle se Ti uleví," vysvětlil jí, když spatřil její zvědavý pohled. Obmotal jí kotník obinadlem a sepnul zdravotními svorkami.
"Ty si poradíš v každé situaci, viď?" Zavtipkovala Anča: "Pravý voják. Hádám, že záchranné akce Ti nejsou cizí."
Adam se na ní podíval a pokrčil rameny. Pak se ale usmál a Anča mu úsměv vrátila.
"Měla by ses prospat," řekl nakonec: "budeme tu muset zůstat, dokud se to nepřežene. Nebylo by bezpečné se v tomhle pokoušet vrátit zpátky."
Anča přikývla. Adam vstal, aby jí uvolnil místo, pomohl jí si lehnout a pořádně se zabalit do deky. Sedl si před krb k pohovce a zadíval se do ohně. Anča ho pozorovala, dívala se na jeho obličej, který viděla z profilu, sledovala, jak se oheň odráží od jeho kůže a najednou, jakoby nemohla přijít ani na jeden jediný důvod, proč ho nemít ráda. Albert úplně zmizel z její mysli, nepomyslela na něj ani jednou. Byla tu jen ona a Adam. Najednou měla pocit absolutního bezpečí. Myšlenky jí vířily hlavou, když Adama pozorovala, aniž by to tušil. Pravdou je, že její pohled ho natolik pálil do tváře, že to sám cítil. Věděl, že si ho prohlíží, ale nedal na sobě nic znát. Modlil se ale, aby už usnula, protože se bál, že si všimne, v jaké je kvůli tomu křeči, že uslyší, jak mu rychle tluče srdce a že uvidí, jak se mu najednou hruď zvedá nahoru a dolu, jak zhluboka musel dýchat. Naštěstí si toho ale nevšimla, protože prakticky během několika minut tvrdě usnula. Adam se po chvíli odvážil se na ní podívat a hrozně se mu ulevilo, když zjistil, že má zavřené oči a v klidu oddechuje. A tak jí pohledy oplatil. Sedl si bokem k pohovce, podepřel si hlavu a prohlížel si jí snad celou věčnost. Nikdy předtím to neudělal, aby se na ní díval déle než jednu vteřinu a najednou si uvědomil, že si nikdy nevšiml, jak je krásná. Bílá pleť, velké výrazné oči, dokonale tvarované obočí, ostré rysy, prostě dokonalost sama. Přistihl se, jak se usmíval, když jí pozoroval. A pak se trošku pohnula a pramen vlasů jí spadl do tváře. Pomalu se přisunul blíž a prstem jí pramen vlasů strčil za ucho. A v ten moment Sid otevřela oči.