Ztraceni v moři

30. Hledá se Erika

Od záchvatu Sid uběhlo několik týdnů. Adam trávil veškerý svůj volný čas konzultacemi s psychiatry a studováním maniodeprese a jejích následků. Samozřejmě to všechno dělal za zády Sid, která i přesto, že se jí zastal před Albertem, stále zachovávala nenávistný postoj a vůbec mu nedovolila se k ní jen přiblížit. Ani po měsíci a půl ho přes svou bariéru nepustila. Adama to trápilo, ale musel uznat, že si to zasloužil. A tak kolem ní našlapoval po špičkách a taky jí bedlivě sledoval. Každý její povahový rys, každou reakci na různé situace, studoval jí, aby lépe pochopil její psychickou chorobu. Sid to tak nějak tušila, že jí pozoruje kvůli tomu, nechtěla se o tom s ním ale bavit a tak ho v tom nechala. Bohužel ale neměla ani ponětí, že Adam věděl úplně všechno, protože mu to Eliška všechno do nejmenšího detailu řekla. Sid se s ním snažila mluvit slušně a udržovat si profesionální přístup, pravda ale byla, že byla z jeho přítomnosti v jejím pavilonu čím dál tím nervóznější. Snažila se ale na sobě nedat nic znát. Jaro pomalu přerůstalo v léto a Sidonie brala Eriku do Zoo čím dál tím častěji. Adam jí zatím nepotkal a Sid to brala jako štěstí z nebe, to se ale mělo změnit.
Bylo ráno a Adam přišel do práce. Sid tam jako obvykle už byla.
"Ahoj," pozdravil jí opatrně a jako vždy jí sledoval.
"Můžeš s tím už konečně přestat?" Zareagovala místo pozdravu a sešla ze schůdků od terárií s hady, které zrovna kontrolovala.
"A s čím?" Zeptal se Adam a přistoupil k ní blíž. Jeho noha už se uzdravovala, hůl už nepotřeboval a kulhal už jen minimálně.
"S tím šmírováním, Adame," odpověděla mu: "jsem v pohodě."
"Nechci Tě šmírovat..." ohradil se na obranu: "ale..."
"Ale... co?" Přerušila ho Sid. Adam chvíli mlčel a cítil na své tváři její netrpělivý pohled.
"Mám o Tebe strach," řekl nakonec. Sid chtěla říct opět něco kousavého, ale nezmohla se na to. I když jí babička stále hučela do hlavy, že je to zbabělec a musí se od něj držet dál. Sid věděla, že má Sidonie pravdu, už na tu krutost ale neměla sílu. A tak se na něj jen usmála a řekla: "Nemusíš, jsem v pořádku." 
Adam se na ní také usmál a poprvé od doby co nastoupil, cítil její důvěru.
"Mám prosbu," změnila téma Sid. Bylo zřejmé, že se snažila udržet přátelskou vlnu: "Eliška má problém u žiraf a já nemám nikoho, koho tam poslat. O Tvé zázemí se postarám... Mohl bys tam zaskočit a být jí k dispozici?"
"Není problém,..." odpověděl bez rozmyslu: "převleču se a běžím tam."
"Super, tak...díky," řekla Sid a vrátila se k teráriím s hady. Adam se tedy převlékl a šel k žirafám. Bylo to opravdu komické. Dřív byl on ten Haďák, co nevytáhl paty z pavilonu plazů, zatímco Sid byla ta Anča, sluníčková holka nadšená každým zvířetem včetně žiraf. Pamatoval si zcela jasně, jak jim říkávala. Adam se cestou ponořil do vzpomínek. Říkávala žirafám 'moje dlouhatánské síťované kamarádky'. Vyšel z pavilonu plazů a rychlými kroky proběhl kolem slonů, zahnul doprava kolem želv obrovských, pokračoval dál kolem afrických prasat, hrošíků a na rohu zahnul opět doprava kolem opic, když se před ním objevil cíl. Adam došel k Elišce, která zatím horečně telefonovala, mávla mu na pozdrav a pokračovala dál. Říkal si, jestli nezajít pro kávu a něco sladkého, aby jí dostal do lepší nálady. Adam se zasmál, když viděl naštvanou Elišku a raději odešel. Chtěl jít do infocentra, když ale procházel kolem želv, řekl si, že postačí káva ze stánku. Zastavil tedy na rohu a ocitl se v uličce, která vedla přímo do pavilonu plazů, nemohl si nevšimnout Sid, která vyběhla ven s telefonem u pusy a zmizela za rohem, pravděpodobně šla do infocentra. Vypadala rozrušeně. Byla ale moc daleko na to, aby jí slyšel. Adam nechápal, nicméně běžet za ní by nebyl dobrý nápad. Sid nesnášela, když se jí pletl do věcí a neměla ráda, když se vtíral a tak se rozhodl, že ovládne zvědavost a počká, až ho o pomoc požádá sama. Sid mezitím běžela do infocentra, došlo totiž k tomu, že Sidonie ztratila v Zoo Eriku, byla strachy bez sebe a úplně panikařila.
"Já nevím, jak se to stalo, otočila jsem se a byla pryč," říkala jí babička v telefonu.
"Jak si jí sakra mohla ztratit, babi," vyčítala jí vnučka a běžela dál k infocentru.
"Paní Uhlířová," Sid rychle přiběhla celá udýchaná a opřela se rukama o pult: "musíte okamžitě zavolat ostraze a vyhlásit ztrátu dítěte." Ta přikývla a začala konat. Sid pak rychle vyběhla pryč hledat své dítě. Prošla snad všechny kouty, od ředitelství, přes bažiny, voliéru, hady, kolem lemurů, ptala se v kantýnách a stáncích, byla u slonů a gepardů, u buvolů, v Galerii, její dítě ale nikde nebylo a Sid se začala bát nejhoršího... A to sice Safari parku. Nechtěla na to ani pomyslet, byla tak nervózní, že si vůbec neuvědomila, že nebyla zdaleka všude.