láska z léčebny? [DNF]

17.

Time skip

pov. George

Hromadná terapie- nevím kdo to vymyslel, ale asi rád řešil problémy ve velkém kolektivu lidí co nezná, což já dělat nehodlám. Nechci aby tady někdo o mě něco věděl, chci odsud pryč a ne si hledat "kamarády"

Poslouchal jsem lidi stěžující si na jejich rodiče, ex partnery a další možné a asi i nemožné věci. Dokud nepřišla řada na část kde jsem seděl já- přede mnou seděli Karl, Sapnap a Quackity, za mnou seděl Dream. (seděli jakože v kruhu, doufám že to nějak chápete) ty tři přeskočili stím že už jsou tu dlouho a je málo času, takže přišla řade rovnou na mě. Upli se na mě snad pohledy všek lidí v této místnosti, klepala se mi noha, ty pohledy mě vyváděli z myšlenek. "můžeš začít" řekla nepříjemným hlasem asi ošetřovatelka, neřekl jsem nic, nechtěl jsem "tak už začni" pobídla mě po druhé, zvedl jsem se ze židle a rychle utekl do pokoje kde sem si lehl do postele a hlavu zarazil do polštáře. Který začal nasávat mé slzi.

Po chvíli se rozrazili dveře a do pokoje někdo vešel, pravděpodobně dream. Dveře za sebou zavřel a došel k mé posteli. Sedl si na kraj "jsi v pohodě" zeptal se stroucho soucitu v hlase dream. Neodpověděl jsem mu nic, jen jsem potichu vzlikl. Pohladil mě po ruce, což mě donutilo zvednout pohled. Prohlížel si mě starostlivim? pohledem. Sedl jsem si a díval se na něj, do jeho žlutých oci- stracel jsem se v nich, ještě nikomu jsem nedovolil vidět tolik co jemu, co se to semnou děje? Zvedl ruku a přejel mi po tváři, aby mi mohl otřít slzi. Při jeho doteku mnou projel divný pocit- který skončil v mém břiše. Nevím co to bylo za pocit, ještě nikdy jsem nic podobného necítil. Krev se mi nahrnovala do tváří a já se cítil trochu trapně. "m-můžu tě obejmout" vykoktal jsem ze sebe potichu a s trochou strachu. On jen přikývl a přišel si blíž ke mě. Ruce trochu rozevřel, abych se mu mohl přilepit na hruď. Na nic jsem nečekal a udělal to. Ruce jsem mu odmotal kolem jeho hrudi, on jednu dal na můj bok a druhou mě hladil ve vlasech. Bylo to uklidňující, jediné na co jsem zvládl myslet byl on, dával mi pocit jistoty a klidu.

"strašně mě mateš" zašeptal jsem po chvíli, on mě pustil z obětí. Pocit klidu a asi i bezpečí byl lusknutím prstů pryč, cítil jsem zase jen nervozitu. "jak to myslíš" zeptal se a vstal z postele. Já taky vstal a přemýšlel jak mu na to odpovím. "chvíli mě ignoruješ a jsi na mě nepříjemný, potom z ničeho nic změníš své chování a chováš se ke mě jak kdyby jsme byly nejlepší kamarádi a možná i něco víc" řekl jsem vážným hlasem a celkem nahlas. On se na mě otočil a přišel ke mě, zastavil se asi krok odemě a díval se mi do očí. "za to můžeš ty, nikdo jiný mě ještě tolik nezmátl". Hleděli jsme si do očí, jeho oči mi byly povědomé, už jsme se někde museli vidět. Ignoroval jsem to a začal se k němu pomalu přibližovat, on dělal to stejné.

Dream neví co chce 😜. Neumím psát tyhle kapitoli- a vím že je to hrozně zmatené. A nemusíte se bát že by to byl už konec, zvrtne se to- teda co? Tak zase někdy. Nezapomeňte jíst a pít ily all <3

569 words
IG: allex.is.cool