Mockingjay - The boy who was hijacked

2. kapitola - Prezidentova výstraha

Pro Vevercak6, protože vždycky ráda čtu její komentáře :)

Procházíme spletitou sítí chodeb, které se neustále stáčí jednou doprava, pak zase doleva. Nejsem si jistý, jestli to má čistě estetický význam nebo je to ochrana pro případ, že by byl Kapitol napaden.

Ve skutečnosti ani nevím, v jaké budově se nacházím. Ve výcvikovém centu? V nemocnici? Nebo někde úplně jinde? Kapitol vlastně vůbec neznám. Jediné, co jsem absolvoval, byla cesta od vlaku k Výcvikovému centru a zpět. A tohle se jí nepodobá ani trochu. Připadám si jako dobytek, který vedou na porážku. Máme toho spoustu společného. I já kolem cítím smrt a to mě děsí. Jenom nevím kdy, a odkud přijde.

„Co se vůbec stalo?" odhodlám se k otázce, která mě tíží už od mého prvního probuzení. Neustále si v hlavě přehrávám nejrůznější scénáře, ale jeden mi připadá nepravděpodobnější, než druhý.

„Nevím to, a i kdybych věděla, nesměla bych to říct, Peeto. Jsme na tenkém ledě, každé slovo může mít nedozírné následky," zašeptá tiše mým směrem, ačkoliv neustále pokračuje v chůzi.

Začínám si uvědomovat skutečnost, že i ona se od prvních her neuvěřitelně změnila. Když jsem jí potkal poprvé, byla to mladičká naivní slečna, která se červenala pokaždé, když jsem se na ni podíval. Před Čtvrtohrami byla k smrti vyděšená a nešťastná, přesto mi dodala sílu bojovat do posledního dechu. A teď? Teď tu přede mnou stojí silná, téměř dospělá žena, které v očích vidím jediné - odhodlání.

Na tváři se mi mihne letmý úsměv. „Jsem rád, že tu jsi," dostávám ze sebe. Během okamžiku si ovšem uvědomuji, jak sobecká tahle věta byla. Vůbec netuším, co se stalo a jaké to bude mít následky. Možná je její přítomnost tady naopak prokletím. Možná jí moje přátelství přivede do záhuby a to bych si nikdy nedokázal odpustit.

„To jsem i já," usmívá se na mě a najednou se zastavuje před masivními dveřmi. Jsou pravděpodobně dubové a velice pečlivě vyřezávané. Mezi jednotlivými drážkami rozeznávám známé znaky. Obrovskou kapitolskou orlici v centru dveří a v jejím okolí drobnější znaky jednotlivých krajů. Připadá mi, jako kdyby mi i ty hloupé dveře měly cosi naznačovat.

„Dovnitř už musíš sám. Pamatuj, hlídej si svoje slova," šeptne mi tiše do ucha, letmo mě políbí na tvář a rychlým krokem odchází pryč. Sleduji její záda, dokud nezmizí za jedním z mnoha rohů. Potom už si připadám zase osamělý.

Nemám nejmenší tušení, co mě v příštích minutách čeká, proto hodně váhám, než zvedám ruku a pokládám ji na masivní tepanou kliku vyrobenou z mosazi. Je příjemně chladná a já na ni na okamžik setrvávám rukou. Pokouším se uklidnit bušící srdce a dodat si trochu odvahy. Vždyť co mě může uvnitř čekat? Rozhodně to nemůže být horší, než tlupa splátců usilujících o můj život, nebo snad ano?

Tisknu kliku a dveře se následně s až překvapivou lehkostí otevírají. Váhavě vstupuji dovnitř a dveře se za mnou sami zavírají. Jako kdyby je poháněl nějaký mechanismus. Jakmile za mnou zapadnou, připadám si jako v pasti. Jako ulovené zvíře, které nemá kam uprchnout.

Opatrně se rozhlížím po okolních stěnách. Jedná se o velice přepychový pokoj, který je možná ještě luxusnější, než apartmány, ve kterých jsme bydleli před hrami. Stěny jsou potažené drahou semišovou tapetou, které dodává místnosti poměrně útulný vzhled. V jednom koutě místnosti se nachází obrovská manželská postel s nebesy z dřevěného masivu. Je pečlivě ustlaná, ale přesto ani trochu netoužím zabořit se do jejích peřin. Ty jsou totiž potažené krvavě rudou látkou, takže celá postel působí dojmem, jako kdyby v ní byl před pár minutami někdo zavražděn.