Mockingjay - The boy who was hijacked

15. Kapitola - Nová vzpomínka

"Život vážně za moc nestojí," zamumlám bezděčně se zrakem obráceným do stropu. 

"To neříkej," kárá mě Delly, která sedí na židli vedle mojí postele a nohy bez bot má natažené a položené na prostěradle. Už je to delší dobu, co za mnou chodí, takže si pomalu zvyká na mou novou povahu. Naučila se vážit slova a ví, co má říkat, aby mi nezpůsobila žádný záchvat. Proto už je o poznání klidnější. Nervozita pomalu opadla z ní a tím i ze mě. Postupujeme krůček po krůčku. Pomalu, ale poměrně efektivně. Díky ní si pomalu začínám skládat drobné střípky ze svého dětství. 

"Co bych k tomu měl jiného říct? Je mi sedmnáct a připadám si, jako kdyby mi bylo padesát," vzdychnu. "Věř mi, že si nepřeji nic víc, než vrátit čas a umřít v té první aréně," pokládám si na obličej polštář a zavírám oč. 

"Nezlob," pleskne mě přes ruku a bere mi polštář ze sevření. Pokládá si ho na břicho a objímá ho rukama. 

"Ty mi nic nedopřeješ," zabručím nespokojeně. Dřív bych ovšem při takovém počínání dostal záchvat vzteku, takže zřejmě na tom, že už v sobě nemám sršání jed, něco bude. Občas už se mi podaří ustát i nějakou zmínku o Katniss, ale nebývá to příliš často. Při většině promítání trpím nepříjemnými záchvaty tlumenými morfionem. Je těžké takhle žít. Nedokážu ani popsat, jaké pocity při tom prožívám. Vždycky se mě ptají, co si o tom myslím a jak to na mě působí. Obvykle jim nedokážu odpovědět. Oni nechápou, že si o tom nic nemyslím. Většinou se zaměřím na nějaký detail, který si vybavím, ale celek jako takový mi obvykle uniká. 

"Ale já pro tebe mám dárek," vyplázne na mě škádlivě jazyk. 

"Jaký?" sedám si, abych na ni viděl. Málokdy mi sem někdo něco donese.

"Nevím, jestli si ho zasloužíš," vrtí pohoršeně hlavou.  

"Ale jo, zasloužím," škemrám. "Prosím. Nikdo mi sem nikdy nic nenosí," povytahuji koutek v úsměvu.

"No tak teda dobře," přikyvuje a sklání se pod židli, kam svůj dárek schovala. S úsměvem na rtech mi podává sadu černých tužek a kreslící blok. Tak dlouho už jsem něco takového neviděl. 

"Oni mi dovolí tužky?" rozzáří se mi oči a opatrně, jako posvátnou modlu, beru tužky i blok do rukou. Obracím je ze všech stran. Dokonce si přivoním k papíru i k tuhám. Tak moc mi to chybělo. Jenom ta vůně a dotyk mi pomáhá vzpomínat. "První mi dal taťka. Nechtěl jsem ti je půjčit," pobaveně se usměji a dál točím v ruce jednou z tužek. 

"To si pamatuji," přikyvuje s úsměvem na rtech. "Taky jsi dostal křídy a ani o ty ses nechtěl dělit," zasměje se. 

"Měl jsem dva starší bratry, kteří mi nechtěli nic půjčit. Chtěl jsem si to taky zkusit a tys byla holt na ráně," pobaveně se zazubím. Teď se alespoň na pár okamžiků cítím uvolněně.  Jako kdybych byl zase doma se svou nejlepší kamarádkou a žádná z těch hrůz se nestala. Bohužel všechno je to jenom bublina, která během pár chvil zase praskne. Nikdy se nedá udržet příliš dlouho. 

Tentokrát je tou jehlou, která praskne bublina, jeden z lékařů, který právě vstoupí do místnosti. V ruce drží desky a na tváři mu hraje poměrně spokojený úsměv. Já i Delly se na něj zvědavě obracíme a čekáme, s čím přijde. 

"Moc rád vidím, že se zase směješ, Peeto. Rádi bychom něco zkusili, když jsi v tak dobré náladě. Souhlasíš?" 

Podezíravě si ho měřím od hlavy k patě a pokouším se odhadnout, co by tak po mě mohli chtít. Delly si začíná obouvat boty, aby mohla odejít, ale já ji přerušuji. "Dobře, ale Delly tu smí zůstat."