Mockingjay - The boy who was hijacked

18. Kapitola - Rozloučení

Pro -Janie :)

"Musíme pokročit dál, pane Mellarku. Katniss nám v boji nestačí. Potřebujeme i jiné záběry," stojí přede mnou jako nějaký anděl smrti. Šedé rovné vlasy rámující její přísný obličej vypadají vážně podivně. Konečně mám tu čest s prezidentkou Coinovou. A první dojem není příliš valný.

"Co tím myslíte?" ptám se nechápavě a zvedám se z postele na nohy. Nechci, aby se nade mnou tyčila, ponižuje mě to. 

"Od zítřka se začnete účastnit tréninků vojska. Bude to hlavně pro kamery. Musíme všem ukázat, že jste na naší straně a že nad vámi Kapitol už nemá žádnou moc, rozumíte?" 

"Ale Kapitol nade mnou má pořád moc, vidíte?" zamávám jí před obličeje náramkem s nápisem: duševně chorý. 

"Nezajímá mě, co říká váš náramek, pane Mellarku," přimhouří prezidentka nebezpečně oči. "To totiž nebyla žádost!" 

"A ohrožení vašeho lidu vám nepřijde jako dostatečný důvod, abyste mi nedávali do rukou zbraň?" oplácím jí pohled a zakládám ruce na prsou.

Prezidentka Coinová jenom vzdychne a promne si spánky. "Bezpečí mých lidí nechte laskavě na mě, pane Mellarku. Vy se starejte o to, abyste vypadal dobře před kamerami a ideálně se tvářil, že stále patříte ke slečně Everdeenové." 

"Tak to budete muset přesvědčit první ji," ušklíbnu se a znovu si lehám na postel, abych dal najevo, že už nemám náladu dál se bavit. "Zítra tam budu, doufám, že vám to tak bude stačit," dodávám a otáčím se k ní zády bez jediného dalšího slova.

"Počítám s vámi, pane Mellarku. A doufám, že se budete snažit dostatečně," cítím z jejího hlasu silnou zášť, která mě ovšem pranic nezajímá. Ona je moje prezidentka asi stejným způsobem, jako pro mě byl Snow. Neznamená nic. 

***

Jakmile se první den objevuji na dopoledním tréninku, ze všech stran mě propalují nenávistné oči. Všichni si mě nechápavě prohlížejí, protože na rukou nemám žádná želízka. Jediné, co prozrazuje, že ještě nejsem v pořádku, jsou strážní, kteří sledují každý můj pohyb. Rozhodně se tu necítím příjemně, ale rozkaz prezidentky Coinové byl jasný. Netroufnu si ho neuposlechnout, protože si nejsem jistý, jaké následky by to mohlo mít pro mě i moje blízké; ačkoliv jich už moc nemám. 

Odpoledne cvičím se začátečníky. Většina z nich je na tom fyzicky daleko lépe, než já, ale to se není čemu divit. Většinu posledních měsíců jsem strávil uzavřený v jedné místnosti, občas dokonce na pár dní připoutaný k lůžku nebo k židli. Myslím, že mám právo na to nebýt ve formě. Naštěstí na mě nikdo nespěchá. To je jediné štěstí, které mě za celou dobu mohlo potkat. 

Po večerech sleduji nahrávky, které mi nosí Prim. Zřejmě není jednoduché se k nim dostat, ale je vidět, že se opravdu snaží. Z první arény není mnoho záznamů, které Prim uznala za vhodné. Přesto jich tam pár je - chvíle, kdy mě Katniss uspala sirupem na spaní, aby mohla jít pro lék na mou nohu; celá ta noc na Rohu hojnosti, kde se k sobě choulíme a ona na mě mluví, abych neupadl do bezvědomí a nakonec závěr her, kdy křičí moje jméno a snaží se ke mně dostat, ačkoliv už mě mají v rukou lékaři. 

Po každém záznamu zastavuji televizi a nechávám si spoustu času, abych si utřídil myšlenky a pokusil se uložit do paměti tyto nahrávky. Nahrávky bez zkreslených představ a blyštivých předmětů. Mut. Terč. Splátkyně. Sousedka. Lovkyně. Kamrádka. Milenka. Snoubenka. Které z těch slov je skutečné? Které je to pravé, co bych měl použít? Vím, že odpověď můžu najít jenom já sám někde uvnitř sebe. Nikdo to nemůže udělat za mně.