Mockingjay - The boy who was hijacked

9. Kapitola - Skutečnost nebo iluze?

Pro saramahovska, protože miluje všechny moje příběhy a dává mi to krásně najevo :)

Painovy oči na mě shlíží z až nepříjemné blízkosti. Vidím, jak si mě zkoumavě prohlíží - jako nějaká šelma svou kořist. Během toho natahuje ruku a umísťuje mi cosi za ucho. Musí to být ovšem něco drobného, protože necítím žádnou váhu ani tlak. Naklání hlavu na stranu a čeká. Určitě se ujišťuje, že nedostanu žádný další záchvat.

Tentokrát je to ovšem jiné. Necítím žádné přílišné bolesti ani píchání po těle. Jediné, co cítím až příliš mnoho, je bušící srdce. Strach stahuje můj krk a jazyk se mi lepí na patro.

Sleduji jeho chladné šedé oči, které jako kdyby se do mě pokoušely vypálit díru. Jeho zorničky se najednou stahují do úzké štěrbiny a duhovky zelenají. Kolem víček se mu začínají objevovat hladké a pravidelné šupiny.

Chci utéct, chci uhnout hlavu nebo jenom zavřít oči, ale nemůžu. Tolik mě hypnotizuje jeho obličej měnící se v hadí, že nejsem schopen jediného pohybu. Zrychluje se mi dech a dlaně se mi začínají potit.

Úzkost, kterou pociťuji, je tak intenzivní, že se s ní nedá bojovat. Během pár okamžiků slyším sám sebe hlasitě křičet. Na Painově hadí tváři se objevuje spokojený úsměv a potom pomalými kroky vzad ustupuje pryč ode mě.

Couvá dál a dál, dokud ho zeď nevtahuje přímo do sebe a ocelové stěny se za ním neuzavírají. Někde v hloubi duše vím, že je to nesmysl, že prostě odešel dveřmi, ale můj mozek si je jistý, že viděl něco jiného. Spouští ve mě teď strach ze stěn. Bojím se, že mě celého pohltí a já zůstanu navždy uvězněný ve zdi.

Proto se tedy radši krčím na židli a objímám si kolena pažemi. Kolébám se zepředu dozadu a pokouším se tím schovat před vjemy, které na mě útočí ze všech stran. Naprosto marně, nedokážu v sobě potlačit nepříjemné účinky jedu. Pomalu a jistě se mi rozlévá dál a dál do žil, které rozvádí tekutinu po celém těla.

Naproti mně se rozzáří jasné světlo. Skrývám obličej do dlaní, protože na mě působí paranoidní pocit, že se mě někdo pokouší oslepit. Křečovitě si držím ruce přímo na očích a pokouším se je tím bránit před ostrým světlem.

Potom ovšem zaslechnu známý hlas. Prudce zvedám hlavu výš a fascinovaně otevírám ústa. Přímo před sebou vidím plastický obraz první arény. Váhavě se zvedám ze židle a dělám pár kroků dopředu. Celé to vypadá tak moc realisticky. Jako kdybych se najednou ocitl zpátky. Moje tělo se začíná pomalu třást a zaplavuje mě vlna paniky. Přece nemůžu být zpátky v aréně. Znovu už ne! Byl jsem tam dvakrát. Nemohou mě nutit znovu to absolvovat.

Někde v hloubi duše vím, že to není pravé, že se jedná jenom o hologram, ale svou zmatenou hlavu nejsem schopný přesvědčit. Jakmile se vynoří byť jedna jediná racionální myšlenka, je okamžitě zatlačena hlouběji a hlouběji, dokud úplně nezmizí. Cítím neobvyklou ostražitost, protože můj mozek spustil stav pohotovosti. Je to jako kdyby mě mohlo cokoliv bez váhání zabít. Těkám očima sem a tam po hustém zeleném lese, připraven bránit se případnému útoku.

V dálce zahlédnu pohyb. Mírně se přikrčím, ale během pár okamžiků zjišťuji, že se jedná o Katniss. Zahlédnu její hnědý cop na stranu míhající se houštím. Běží přímo proti mě. A já se rozcházím také. Chci jí stisknout v náručí a políbit. Už jsem totiž nikdy nedoufal, že ji kdy uvidím. Je tak moc reálná a já se tak moc upínám k představě, že mi znovu vrátí, že netuším žádnou zradu ani nebezpečí.

Ona ovšem místo objetí bleskově zvedá šíp a vystřeluje ho přímo na mě. Jako ve zpomaleném záběru vidím, jak rotuje ve vzduchu a blíží se k mojí hrudi. Hrdlo se mi stáhne zděšením, když šíp prolétá skrz mě. Cítím příšernou bolest, jako kdyby mnou šíp opravdu proletěl. Jako kdyby mě proklál skrz na skrz a vyletěl mými zády. Padám na kolena a tisknu si ruce k hrudníku. Jakmile je odtahuji, není na nich ovšem žádná krev. Jak je to možné? Měla by být, vždyť mě zasáhla.