Mockingjay - The boy who was hijacked

10. Kapitola - Co znamená svoboda?

Pro supakovar. Děkuji za krásné komentáře :)

Po první, nejsilnější, ráně přicházejí ještě dvě další. To už ležím na zemi a ztěžka lapám po dechu. Jedna z ran byla totiž mířená na moje záda a vyrazila mi dech.

"Dost!" zaslechnu autoritativní hlas prezidenta Snowa. "Nechceme ho mrtvého! Potřebujeme ho."

Mírotvorce okamžitě poslušně odskakuje od mého těla a obušek uklízí za opasek. Jsou jako naprogramované ovečky bez vlastního vědomí. Udělají cokoliv, co jim pán řekne. I kdyby jim řekli, aby skočili z okna, předpokládám, že skočí.

"Výborně. Teď pana Mellarka odveďte zpět do jeho místnosti. A přiveďte slečnu Creedovou, ať se o něj postará, nevypadá moc dobře," dovolí si ještě jeden pohled na moje zubožené tělo. Potom se vydává svou cestou a nechává mě znovu na pospas vojákům.

Jeden z nich mě poměrně hrubě zvedá na nohy a praští mě do zad, aby se mi podařilo znovu nalézt ztracený dech. Potom mě chytá za rameno a vede mě znovu zpátky do mé cely, která už mi připadá jako domov. Cítím se v ní bezpečnější, než kdekoliv jinde. Ty čtyři holé a chladné stěny mi poskytují útočiště. Prostor mě děsí.

Cesta zpět je ještě daleko horší, než cesta tam. Hlava mi buší a mlha se přelévá přes moje vědomí. Mám nepřirozeně dlouhé prsty na rukou a nohy vypadají téměř jako kachní. Jakmile mě vedou úzkou chodbou vedoucí k celám, začínám lapat po dechu a objímám si rukama celé tělo. Mám dojem, jako kdyby se stěny začínaly stahovat a za pár minut mě prostě rozdrtí.

Téměř u dveří své cely zaslechnu podivné kvílení. Zní to jako člověk. Možná spíš jako dítě. Usedavý nářek, ze kterého vám přebíhá mráz po celém těle. Jsem si ovšem jistý, že to není Johanna. Její hlas a křik jsem se už dávno naučil rozeznat. Tohle je někdo, koho neznám.

"Slečno Crestová, přestaňte. Nikdo vám nechce ublížit," zaslechnu tlumeně z protějších dveří. Vykuleně se obracím zády ke svojí cele, i když se mě mírotvorce pokouší zarazit. Bez varování se rozbíhám a vbíhám do cely, která má pootevřené dveře.

"Annie!" vyhrkávám ze sebe překotně, když si všimnu drobné krčící se ženy na podlaze místnosti. Viděl jsem jí pouze na záznamech, ale jsem si jistý, že je to ona. Drží si ruce na uších a pronikavě vříská.

"Co tu děláte?" obrací se na mě zamračený mírotvorce a sahá pro svůj obušek za pasem. Já ovšem zůstávám stát. O nic dalšího se nepokouším, protože Annie na mě zvedá hlavu. V očích má děsivě prázdný pohled, ale nejsem si jistý, jestli to z ní udělali tady v Kapitolu. Slyšel jsem, že není duševně úplně v pořádku. Nicméně jinak nevidím žádná zranění. Dokonce není ani pohublá a má na sobě čisté a teplé oblečení.

"To nic, omlouvám se," zamumlám, když mě zezadu chytá druhý mírotvorce - ten, který mě sem přivedl. Nebráním se a poslušně si nechávám zkroutit ruce na záda. Díky mé mírnosti dokonce ani nedostávám ránu. Pouze se mnou nepříjemně cukne a odvede mě do mé vlastní cely. Nevadí mi to. Připadám si až podivně spokojený. Téměř mě překvapilo, že Kapitol se k Annie nechová příliš ostře. Není duševně v pořádku a oni to ví. Nechtějí ji zničit. Jsem si jistý, že tím pouze manipulují s Finnickem. On si myslí, že jí tu týrají, kdežto ona zažívá maximálně chvilky nepohodlí a samoty. Na rozdíl ode mě a od Johanny jí zřejmě nemučí ani se z ní nesnaží dostat žádné informace.

Jakmile se za mnou zaklapávají dveře cely, vracím se na svoje provizorní lůžko a tam usedám do tureckého sedu. V celé místnosti se vznáší podivný opar, který vypadá jako tenoučká vrstva mlhy. Nadechuji se zhluboka nosem, abych zjistil, o co jde, jestli to má nějaký pach. Odpovědí je mi ovšem motající se hlava a čím dál tím víc zastřená mysl.