Mockingjay - The boy who was hijacked

23. Kapitola - Sklepení

Dlouhou dobu zírám na ženu, které trčí šíp přímo z hrudníku. Kdy jsme se vlastně stali tímhle? Vrahy nevinných lidí. Tohle nebyl nikdo, kdo by stál proti nám při revoluci. Byl to nevinný člověk, který byl ve špatný čas na špatném místě. Nemám ovšem příliš času na takové myšlenky, protože mě Hurikán okamžitě postrkává co nejhlouběji do místnosti, abych nezdržoval zbytek skupiny. Musím tedy spolknout svůj vnitřní nepříjemný pocit a postupovat dál do nitra domu. 

"Jak dlouho podle vás bude trvat, než jim dojde, že někdo z nás mohl přežít?" ptá se Katniss, jako by nic. Jako kdyby právě před chvilkou nezabila člověka. Nemůžu se z toho stále tak úplně vzpamatovat, takže jenom mlčím a čekám, až jí odpoví někdo jiný.

Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat a samozřejmě přichází od Hurikána. "Podle mě tu mohou být každou chvíli. Věděli, že míříme na povrch. Ta exploze je nejspíš na pár minut zarazí, ale pak začnou prověřovat únikové cesty."

Jeden jediný pohled mířím z okna k putujícím davům Kapitolanů, kteří se míhají ulicemi. Teď už nejsme v prázdné části města, jsme uprostřed evakuace. Kolik z těch lidí vlastně ještě bude muset umřít, než bude konec? Chvíli se přistihuji, že v davu pátrám po známých tvářích - Livii, Stelle, Gaiusovi. Hned potom ovšem přichází rána, když si uvědomím, že je tam nemohu vidět. Jsou mrtví. Kvůli Katniss, kvůli mě, kvůli nám všem. 

Otupěle přecházím ke gauči, sedám si do měkkých polštářů a hlavu bořím do jednoho z nich. Není tady žádná možnost soukromí a tohle je jediná cesta, jak se alespoň na pár vteřin nebo minut, distancovat. Tma z polštáře mi dodává alespoň trochu pocit soukromí, které tu tak postrádám. Dusím v něm všechny vzlyky, které se snaží dostat na povrch. Spolu s nimi se ven dere i záchvěv šílenství, ale k potlačení stačí jenom vzpomínka na Katnissiny doteky. Díky nim se cítím silnější a vím, že mě šílenství nepřemůže. 

Nevnímám ani konverzaci ostatních, kteří se snaží vymyslet další plán postupu. Já už ale nechci nikam postupovat. Chci, aby ta noční můra konečně skončila. Nejhorší je vědomí, že všechno je realita. V kobkách Kapitolu jsem si alespoň mohl myslet, že je to jen iluze, jen další způsob, jak mě zlomit. Ale tohle je realita a je ještě horší, než jsem čekal. 

Z letargie mě budí až Katniss, která přechází ke mně a chytá mě za zápěstí. V jednom okamžiku zaslechnu cinkání klíčků. Prudce otevírám oči a ihned stahuji ruce blíž k sobě. Nechci, aby mi je sundala dolů. "Ne! Nedělej to. Pomáhají mi, abych si zachoval příčetnost," pokouším se vysvětlit. Připadám si s nimi bezpečněji. Kdyby mě náhodou i přes to všechno přemohl záchvat, nikomu s nimi neublížím. 

"Možná budeš potřebovat ruce," upozorňuje mě Hurikán.

"Když cítím, že na mě jde záchvat, zabořím do nich zápěstí. Bolest mi pomáhá soustředit se." Bráním svoje okovy jakýmikoliv prostředky můžu. Já vím, že to nechápou. Nikdo z nich si to neumí představit, ale já chci, aby se alespoň pokusili. Katniss naštěstí chápe velice rychle a sklání ruku s klíčem. 

Místo přesvědčování mé osoby se pouští do vybírání skříní a připravování oblečení pro nás všechny. Plán je takový, že se převlékneme za Kapitolany a pokusíme se proklouznout dál s davem. Tam by se mohly ztratit jak naše stopy, tak i náš pach. Doufejme, že Snow nebude chtít zabít tolik nevinných lidí a nevypustí další muty. 

Když skončíme se strojením, všichni vypadáme jako šašci. Nastrojení, namalovaní a s omotanými obličeji, aby nás náhodou někdo nepoznal. Díky bohu, že už začíná být chladno, jinak bychom mohli stejně tak vylézt nazí a upoutat na sebe pozornost velice podobně. Netroufám si ovšem odporovat, tak za pár minut beze slov spolu s ostatními vycházím z domu a míchám se do obrovského davu lidí, kteří nemají kde složit hlavu.