Mockingjay - The boy who was hijacked

7. Kapitola - Křik a smrt

Věnováno EliskaElis za její úžasný příběh tady na Wattpadu a zároveň za krásné a inspirující komentáře :)

Jsou jako zvířata - špinaví, rozcuchaní a přidělaní na řetězu jako vzteklí psi. Vyděšené pohledy na jejich obličejích značí, že tuší, co se bude dít. Mají strach jako myši zahnané do kouta. Nebojují o svůj život, jen se vyděšeně krčí a čekají, co přijde.

"Seznamte se s našimi zrzky, pane Mellarku," usmívá se generál Pain spokojeně. Na jeho tváři hraje pobavení a zároveň něco daleko děsivějšího a temnějšího. Vypadá to, jako kdyby se těšil na všechno to utrpení, které má v brzké době přijít. Jsem si jistý, že bude stát opodál a oči mu budou zářit zadostiučiněním. "To je Darius," mávne rukou směrem k našemu bývalému mírotvorci, který udělal jedinou zásadní chybu svého života - postavil se proti bezpráví a tyranii a to se v Kapitolu neodpouští. "A Lavinia," představuje ustrašenou drobnou dívku, kterou znám jenom z Katnissina vyprávění. Znám její pohnutý osud uprchlíka, který byl chycen a přesunut zpět do hlavního města, aby mohl sloužit vyššímu dobru. A teď znám i její jméno. O to víc je to pro mě osobní. Tihle lidé jsou tu určitě pouze kvůli mě.

Pomalu otáčím hlavu na stranu, abych se podíval k zrcadlu. Žádné tam ovšem není. Místo toho vidím Johannu přitisknutou ke sklu své cely. Ani mě to nepřekvapuje. Proč bychom se neměli dívat oba? Bude to daleko účinnější.

"Já je znám," procedím skrze zatnuté zuby zlostně. Tisknu ruce v pěst, až se mi nehty zarývají do dlaní. Nesnáším ten pocit bezmoci, kdy bych chtěl bránit slabé a vím, že nemůžu, že to není v mých silách.

"Tak to jsem rád. Tentokrát se s nimi ovšem seznámíte daleko líp, víte? Nerad bych viděl, že zažíváte nějaké nepohodlí. Jste přece jen vážený host," povídá s úlisným úsměvem. V okamžiku, kdy utichne, se ze země vynoří dřevěná židle s koženými popruhy na ruce, nohy, hruď i hlavu. "Jen se posaďte, pane Mellarku, bude to dlouhý den," rozchází se směrem ke mně a já si automaticky sedám na dřevěnou židli. Je zbytečné, aby mě na ni někdo usazoval násilím.

Pain mě pomalými a mučivě dlouhými pohyby připoutává popruhy k židli. Každé zatažení mi zarývá pečlivě opracovanou kůži do těla a škrtí mi končetiny i hrudník. Špatně se mi dýchá, ale nedovolím si nic říct. Dokonce ani ve chvíli, kdy mi vede poslední popruh přes čelo, abych nemohl uhnout hlavou na stranu. Musím se dívat pouze před sebe, nikam jinam.

Můj mučitel dvakrát obejde mou židli a nakonec se staví přímo za mě. Pokládá ruce na opěradla židle a sklání se níž, takže mám jeho hlavu těsně vedle mojí. Nevidím ho, ale cítím jeho přítomnost. Je těsně vedle mého ucha, zřejmě proto, abych ho dobře slyšel, až bude chtít něco říct.

"Připravili jsme si pro vás zábavné představení, doufám, že se vám bude líbit," téměř šeptá do mého ucha. Po celé páteři mi přeběhne mráz. Nepříjemný pocit, který ve mě probouzí jeho hluboký a přitom chladný hlas, se mě stále drží a vůbec neopouští moje tělo.

Mírotvorce v bílé kombinéze přichytává jeden z řetězů do kovového oka, na kterém jsem před pár dny visel i já. Darius tedy zůstává připoutaný ke zdi a Lavinia teď stojí přímo přede mnou. Má oči sklopené k zemi a třas po celém těle. Tak, abych dokonale viděl vše, co se bude dít.

Pomalu se propadám do podivné vnitřní agónie, která mě nepouští ze svých spárů. Občas mi připadá, jako kdyby sledoval celé to děsivé představení někdo jiný, ne já. Moje mysl se pokouší vytěsnit všechny tyto zážitky někam hluboko dozadu a nepouštět si je příliš hluboko. Je to jako kdyby se lusknutím prstů vypnula ta část mozku, která ukládá vzpomínky.