Mockingjay - The boy who was hijacked

14. Kapitola - Střípky pochopení

Pro Jull292, protože ona je tu se mnou už od samého začátku :) Díky :) 

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když se budím, jsem znovu připoutaný k posteli. Sice ne tak pevně, jako původně, ale stále dostatečně na to, abych se téměř nemohl pohnout. Jídlo mi nosí sestřičky, které mě zároveň i krmí. Nechtějí mi dát do ruky žádné příbory, prý abych si neublížil. Nechápu to. Jsem tu dvacet čtyři hodin denně pod dohledem, jak bych si mohl něco udělat? Ještě k tomu lžičkou! Bojí se, že si vydloubnu oko, nebo co? 

Jediný, kdo ke mně kromě personálu smí, je právě Delly. Chodí často; téměř každý den. Ne vždy mám náladu mluvit. Někdy se prostě otočím do zdi a ignoruji ji. Možná proto, že vím, že smím. Projde mi to. Všechno mi projde, protože mám na zápěstí náramek, který to potvrzuje.  Někdy ovšem mám náladu povídat si. Jsou okamžiky, kdy se moje mysl rozjasní a já si chci na vše vzpomenout. 

"Vzpomínáš, jak jsme se poznali, Peeto?" ptá se Delly, která má přisunutou židli k mé posteli. Ruce má složené v klíně a trochu nervózně si pohrává s prsty. A já se snažím. Vážně se snažím vzpomenout si, ale je to těžké. Je to příliš těžké. Pokaždé, když se snažím vybavit si něco z Dvanáctého kraje, vidím jenom oheň, výbuchy a mrtvá těla. A potom se přestanu ovládat a musím začít zase od začátku. Proto jenom zavrtím hlavou. Chci si to poslechnout od ní. Třeba to pomůže.

"Byly nám tři roky. Měl tě hlídat tvůj starší bratr, ale neuhlídal. Utekl jsi do našeho obuvnictví a ukradl jednu botu. Donesl jsi ji k vám domů a druhý den na to přišli tvoji rodiče. Tvůj táta přišel s botou i s omluvami a s mým taťkou si padli do noty. Začali se kamarádit a díky nim i my dva," vypráví mi s úsměvem. Pozorně naslouchám každému jejímu slovu. Všechny si nechávám projít hlavou. Postupně a bez spěchu. Ona moc dobře ví, že mám problémy pochopit a utřídit si slova. Takže zůstává sedět a tiše čeká na mou reakci. Tak funguje každá naše schůzka. 

Dlouho přemýšlím nad jejími slovy. Snažím se vybavit si alespoň drobnou vzpomínku. Alespoň malý plamínek. Ten nakonec přichází. Jenom probleskne a hned zase mizí v záplavě ohně. "Máma mě za to zbila," zašeptám tiše a obracím oči do zdi. Zavírám je a zhluboka dýchám. Nechci se poddat představám hořící Dvanáctky. 

"Jo, to je asi... možné," přikyvuje Delly váhavě. Znala mou matku. Věděla, jaká je. Moje vzpomínky na ni jsou velice mlhavé, ale přesto vím jedno - celý život mi jen nadávala. Takové vzpomínky zůstávají hluboko v člověku a jen tak se nezapomínají.  

"Často mě bila...," zamumlám. "Za všechno," obracím oči zpátky na Delly a čekám. Čekám, jestli mi potvrdí mou domněnku. Jestli je tahle vzpomínka skutečná, nebo ovlivněná tím, co mi udělali v Kapitolu. 

Moje kamarádka jenom váhavě přikyvuje. "To je pravda. Mrzí mě to," proplétá si prsty ještě pevněji, až jí bělají články prstů. Vidím její nervozitu a ta se přenáší na mě. Zorničky se mi rozšiřují a já opět cítím, jak se mi začíná zatemňovat mysl. Pomalu, ale přesto se mi to nedaří zastavit. Je to příliš silné. 

"Jo. Nechtěla pro mě nic dobrého. Stejně jako Katniss. Obě jsou stejné," zavrčím a zapřu ruce do popruhů takovou silou, že mi na rukou vyběhnou žíly. To je samozřejmě pro všechny popud k evakuaci. Mají svoje interní předpisy, takže Delly je okamžitě vyvedena z místnosti a já jsem tu ponechán na pospas svému záchvatu. Už mě ani neuspávají. Záchvaty jsou tak moc časté, že se bojí, aby mi těmi léky neublížili. 

Obávám se, že jejich přístup není úplně nejlepší. Spíš bych potřeboval trochu trpělivosti. I mě bolí, když musí Delly odvést pryč kvůli tomu, že na okamžik vybuchnu. Kdyby jí tu nechali sedět, tiše jako myšku, tak se brzy uklidním a můžu pokračovat. Vším tímhle blázněním to jen zhoršují. Ale blázen přece nemůže mluvit do své léčby, že? Takže na moje přání a touhy se nebere zřetel.