Mockingjay - The boy who was hijacked

8. Kapitola - Slova mají následky

Pro Laalinka - protože jsi se mnou byla téměř od samého začátku tohoto projektu :)

Teplo se šíří z krku do všech končetin. Cítím, jak látka proudí skrz žíly a tepny celým krevním oběhem. Mojí mysl zachvacuje podivná panika. Zastřené vidění, zvonění v uších a bolestivé křeče v prstech.

"Neměl jsi mu to píchat celé, nevíme, jak bude reagovat," slyším rozzlobený hlas generála Paina. Poměrně velká síla mě drží za ramena. Cítím pevný stisk prstů na své kůži.

"Chlapče?" mírně se mnou zatřese mírotvorce, který mi píchl injekci. Obracím na něj otupěle pohled a snažím se zaostřit na jeho tvář. Je podivně mihotavá a nakonec se začíná rozpouštět jako svíčka. Kůže z obličeje mu sjíždí níž, až téměř nevidím ani jeho oči.

Zachvacuje mě panika, lapám po dechu a srdce mi buší tak rychle, že mi zřejmě brzy vyletí z hrudníku. Látka se konečně dostává skrz řečiště až k mému srdci. Poznám to podle nepříjemného bodnutí, které v něm ucítím. Následuje silná bolest a mravenčení levé ruky i nohy.

Zatínám pevně zuby, bušení srdce se ještě zrychluje, jenomže pak přestává. Jen stěží si uvědomuji poslední srdeční ozvu, která se ozvala z hrudníku. Nemůžu se nadechnout, nemůžu křičet, neudržím se na nohou a i přes veškerou sílu mírotvorce se sesypu k zemi. Nohy i ruce sebou začínají zběsile škubat, křeče mi secvaknou čelist k sobě a uvězní mezi sebou jazyk. Z úst se mi řine krev spojená s hustou bílou pěnou. Všechno se to odehrává v jediném zlomku sekundy.

"Doktora!" slyším poslední hlasitý výkřik a cítím cizí sílu, která mě obrací na bok. Potom ztrácím vědomí.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo - možná den, možná měsíc. Nicméně se probouzím na podlaze své cely. Tentokrát ovšem neležím na chladné zemi, ale na nevzhledné zmuchlané dece. Ač se to může zdát neuvěřitelná, i ta hloupá deka mi v tuto chvíli pomáhá cítit se tu jako doma. Osvobození od toho chladného a kluzkého doteku dlaždic.

Připadám si jako po ráně palicí. Hlava mě třeští, všechny svaly mě bolí a bolest na prsou ještě stále přetrvává. Zároveň s ní ovšem stále cítím i podivnou mlhu zastírající moje myšlenky. Nedokážu se soustředit, nedokážu přemýšlet. Co mi to proboha dali?

Přemýšlej, Peeto, tenhle pocit je povědomý! Stále dokola se pokouším přijít na to, proč mě stále znovu a znovu přepadá pocit Déjà vu. Připadá mi, že tohle už jsem někdy zažil. Nemůžu si ovšem vzpomenout kdy.

"Dělejte, otevřete, Snow ho nutně potřebuje," slyším zpoza dveří autoritativní hlas chvíli předtím, než se rozletí dveře dokořán. Stojí v nich Pain a shlíží na mě nenávistným pohledem. Není tu sám. Za vlasy před sebou drží Livii, se kterou bez jakéhokoliv soucitu smýkne na zem. "Máš dvacet minut, děvče. Ať vypadá jako ze žurnálu," ušklíbne se a během pár okamžiků znovu mizí za dveřmi.

Jsem zmatený, nechápavě hledím na plačící Livii, které z roztrženého obočí stéká pramínek krve.

Opatrně, na všech čtyřech, k ní přelézám a chytám jí za ruce. "Jsi v pořádku? Liv?" jazyk se mi motá a stále nezním tak úplně jako já. Je to jako kdybych byl něčím zdrogovaný, což možná bude i pravda.

"Jsem," vzlykne plačtivě a rukama se pokouší neohrabaně lovit ve věcech, které si přinesla. "Vezmi si prosím to oblečení," podává mi stejně čistě bílý oblek, který jsem měl minule ve vysílání. Vypadá to, že Snow potřebuje svůj hlas. Zatím si stále nejsem jistý, jestli prezident ví o mém stavu a schvaluje ho. Nicméně na tom stejně pramálo záleží. Ať tak nebo tak, nic se nezmění.