Mockingjay - The boy who was hijacked

17. Kapitola - Kde je spravedlnost

Pro foxfaceberries :) 

"Bude vám přidělena vaše ubikace, pane Mellarku. Bude zapečetěná a nebudete z ní smět odejít bez doprovodu, nicméně k vám bude moct přijít na návštěvu kdokoliv bez předchozí domluvy s doktory. Doufám, že vám to tak vyhovuje?" povytahuje obočí žena ve vojenském oblečení a se zbraní u pasu. Zřejmě to bude nějaký poskok velitele. Musím přiznat, že ani nevím, kdo tuhle vzbouřeneckou organizaci vede. Slyšel jsem o nějaké Coinové, ale nejsem si vůbec jistý, jestli je to ona. Zatím za mnou nepřišla.

"Ano, vyhovuje," přikyvuji a tím se mi konečně podaří dostat se ven z této nemocniční místnosti, kterou jsem pomalu začínal nenávidět. Moje nová ubikace je větší, než nemocniční pokoj - mám záchod i sprchu na pokoji, mám svůj šuplík na oblečení a osobní věci. Konečně jsem si mohl sundat tu nemocniční zástěru a obléknout na sebe šedé oblečení lidí ze Třináctého kraje. Není to moc, ale já jsem za něj vděčný. 

Do zásuvky si pečlivě ukládám tužky a kreslící blok plný těch nejhorších výjevů, na které jsem si vzpomněl. Funguje to přesně tak, jako kdysi. Když nakreslím nějakou špatnou vzpomínku, utvrzuji se v tom, že prostě zmizí z mojí hlavy, že už bude dál jenom na papíře. Teď už to ovšem nejsou oči mutů ani Kordeta se svými noži - je to Darius, je to Lavinie, je to ten mírotvorce, je to Liv. Všichni bolestiví strašáci mého nitra tam jsou zvěčnění. Jenže křik mučených se nedá přenést na papír. Ten stále slýchám každou noc, když zavřu oči. 

Jediný důkaz toho, že stále ještě nejsem v pořádku, je náramek na pravé ruce, který všechny ujišťuje o tom, že stále ještě nejsem duševně zdravý a že jsem potenciálně nebezpečný. Je to jen drobný ústupek vzhledem k té částečné nabyté svobodě, kterou jsem dostal. Konečně nevisí na zdi místnosti obří zrcadlo, skrz které mě může kdokoliv pozorovat. Po víc jak půl roce konečně cítím alespoň trochu soukromí. 

Sedám si na měkkou postel a rozhlížím se kolem. Ve skutečnosti mě ta náhlá samota až podivně děsí. Vlastně nevím, co bych tu měl dělat. To za mě ovšem brzy vyřeší moje první návštěva. Ozývá se zaklepání na dveře a hned poté vrznutí pantů. 

"Peeto?" ozývá se tenký hlásek, který je mi povědomý, ale nedokážu ho přesně zařadit. Nejsem si jistý, jestli je to ona. Proto se otáčím a na tváři se mi objevuje překvapený úsměv.

"Prim," vyhrknu zaskočeně. "Co tu děláš?"

"Přišla jsem na návštěvu. Doufám, že ti to nevadí. V nemocnici říkali, že tě dnes pouští, tak jsem se chtěla podívat, jestli máš všechno, co potřebuješ."

"Až na spoustu vzpomínek jo," nevesele se zasměji a sedám si zpátky na postel. "A jasně, že nevadí. Posaď se," mávnu rukou vedle sebe na postel a ještě se o kousek posouvám, abych ji uvolnil co nejvíc místa. 

"Víš, přišla jsem si promluvit," sedá si vedle mě a přitahuje si kolena k obličeji. "No, možná se spíš omluvit. Za Katniss. Slyšela jsem, že na tebe nebyla zrovna milá."

Zavrtím jenom netečně hlavou. "To nic. Chytil jsem jí pod krkem, asi jsem nemohl čekat nic lepšího," přejíždím prsty po jemné látce polštáře. Látka mi protéká mezi prsty a já si letmo vzpomínám na všechny ty noci ve vlaku, kdy mi Katniss usínala v náručí. Všechny ty pocity, které mě prostupovaly, když se ke mně tiskla pod rouškou noci. Vím, že v tom nikdy nebylo nic víc, než přátelství, ale já jsem nezapomněl. Nezapomněl jsem, jak jsem se cítil, když jsem mohl vdechovat její vůni. Na okamžik zavírám oči, protože Prim s sebou přinesla známou vůni mentolu.