Mockingjay - The boy who was hijacked

24. Kapitola - Dívka v plamenech

Bezesná noc si na mě vybírá poměrně krutou daň. Ráno jsem unavený, podrážděný a s podivným těžkým kamenem, kterého se nemohu zbavit, na srdci. Za něco může rozhovor s Hurikánem, za něco potom nervozita z dnešního dne. Vím, že už tu nemůžeme dál setrvávat a naše příští kroky povedou znovu do ulic Kapitolu; nejsem si ovšem jistý, jestli jsem na to připravený. Jen pár stovek metrů nás dělí od prezidentova sídla, kde jsem strávil posledních pár měsíců svého života. Nejsem si jistý, co se mnou ten pohled udělá.

Znovu budu stát na místě, kde popravili celý můj přípravný tým. I přes to, že už tam dávno krev nebude, já jí uvidím. Uvidím, jak stékala mezi parketami a hledala si svou cestu všemi škvírkami ve dřevě. Uvidím Liviiny vlasy zbarvené tou křiklavou karmínovou barvou a uvidím sebe. Křičícího a zoufale toužícího po Katnissině smrti. 

Doteď jsem si neuvědomoval, jak moc jsem se dokázal změnit zpátky k lepšímu. I když jsem já sám nad sebou už dávno zlomil hůl, jiní to neudělali. Díky tomu teď můžu většinu času normálně mluvit a fungovat, aniž bych se pokoušel zabít Katniss. Ale co když to není natrvalo? Co když hrůzy Kapitolu převezmou moc a všechno se obrátí? Nebo neměli pravdu a ve skutečnosti jsem ovládán nějakou jinou technologií, kterou teď mohou spustit manuálně, stejně jako pasti? Bojím se, že mi nikdo nedá odpověď. Nikdo mi neřekne, jak to je a jak to bude. A ta nejistota mě svírá stále pevněji a pevněji, až téměř nemůžu dýchat. 

Necítím žádné emoce, když na obrazovce v Tygřině obchodě sleduji postup vzbouřenců. Sleduji, jak vojáci postupují ulicemi a do prázdných ulic pouští automobily, které spouští pasti. Zřejmě doufají, že tím odstraní alespoň většinu z nich; já si tím ovšem nejsem tak jistý. Zřejmě sdílím svůj názor s Hurikánem, který jako kdyby zopakoval moje myšlenky: "To dlouho nevydrží. Vlastně mě překvapuje, že se jim daří tak dlouho. Kapitol změní taktiku - odpojí vybrané pasti a pak je bude aktivovat ručně, až se k nim přiblíží dostatek cílů." 

Na potvrzení jeho slov stačí vyčkat jen pár krátkých minut. Automobil i jednotlivci prochází téměř bez újmy na zdraví. Ovšem to se nedá říct o následném oddílu, který už očekával bezpečný postup. Všech asi dvacet vojáků končí svůj život mezi trny růžových keřů, které se z ničeho nic vynoří z okolních budov. "Plutarch určitě lituje, že nesedí v řídící místnosti," poznamenávám. Tohle jsou totiž dokonalé Hladové hry. Pro objektivního diváka pravděpodobně ty nejlepší ze všech. Tentokrát má aréna stovky splátců a nikdo neví, kolik jich nakonec přežije a jaký bude výsledek. To by pro Kapitolany byla úžasná zábava - kdyby zbyl někdo, kdo by na ni mohl koukat. 

Jediný pohled z okna mi prozradí fakt, že nikdo už nesedí  doma u svých televizí, ale všichni jsou na nohou. Prezident vyhlásil evakuaci a stovky putujících lidí pochodují v zástupech. Někteří z nich ve stejných úborech, ve kterých ráno vstala. Pár z nich dokonce bez bot. Ti šťastnější z nich si stihli vzít kabát a teď,  zachumlaní v teplé látce, pochodují směrem k prezidentovu sídlu, kde doufají ve šťastný konec. Obávám se ovšem, že nikoho z nich šťastný konec nečeká. Ať to skončí vítězstvím jakékoliv strany, nezbude nic jiného, než ruiny města a spousta mrtvých. Moje moralizování by ovšem nikoho z ostatních nepřesvědčilo, takže se pro jistotu zdržuji dalších komentářů. 

Dokonce i ve chvíli, kdy znovu klesáme po strmém schodišti zpět do sklepa, nemám chuť mluvit. Nejsem ovšem jediný, takže se v místnosti začíná hromadit nezvyklé a téměř nepříjemné ticho, přerušované pouze tichým dopadáním Katnissiných bot na betonovou podlahu. Dup. Dup. Dup. Chodím tam a zpět, tam a zpět. Začíná mě z toho bolet hlava, ale neodvažuji si cokoliv říct. Pravděpodobně by vyskočila jako čertík z krabičky a místo nepříjemného ticha by v místnosti viselo naštvané dusno.