Mockingjay - The boy who was hijacked

27. Kapitola - Pod tíhou minulosti

Rána byla čistá a přesná. Prošla přesně skrz srdce naší nové prezidentky. V tu chvíli mě vyděsí akorát skutečnost, že necítím ani trochu pohoršení - jen zadostiučinění. Tenhle člověk se ke mně vždycky choval jako kdybych byl jen zbraň proti Katniss. Snažila se, abych jí zničil a za to jsem jí nenáviděl. Proto ve mě její mrtvé tělo, padající přes zábradlí, nevzbuzuje ani jedinou kapičku lítosti. 

V nastávající panice, ve které začínají lidé křičet jeden přes druhého, se moje nohy automaticky a intuitivně rozbíhají ke Katniss. Vidím, jak se na ní dívají. Mám strach, že jí něco udělají, že jí to okamžitě oplatí. To nemůžu dopustit. Právě proto jsem u ní jako první. 

Přesně v ten okamžik zvedá Katniss levou ruku víš a otáčí se hlavou k místu, kde má v oblečení schovanou svou 'záchrannou pilulku'. Tentokrát jí tedy nebudu chránit před okolním světem, ale před ni samou. 

Stíhám jí položit ruku na rameno přesně ve chvíli, kdy se zakusuje do domnělé kapsičky na pilulku. Její zuby mi poměrně bolestivě stisknou hřbet ruky. Projedou skrz kůži a zanechají ne příliš hluboké ranky. Žádnou bolest ovšem necítím. Jenom úlevu.

Její oči se zmateně zvedají nahoru na moji tvář. "Nech mě odejít!" zaprosí a pokouší se vyškubnout ruku z mého sevření. Já ovšem nepovoluji. Stále pevně svírám její rameno a nemám v plánu povolit. 

"Já nemohu," zašeptám tak, aby její uši byly jediné, ke kterým slova doputují. V tu chvíli jí z očí mizí zoufalství a nahrazuje ho tichá výčitka. Výčitka za to, že jsem jí nedovolil naposled rozhodnout o svém osudu. Jenže já nemohl. Nemohl jsem jí nechat odejít, stejně jako ona nemohla nechat odejít mě tady v ulicích Kapitolu. Vlastně i tehdy v jeskyni. Vždy jsme se snažili udržet naživu jeden druhého a já s tím nemínil přestávat. 

Kolem jejího těla se najednou ovíjejí ruce vojáků, které jí odtahují směrem ode mě. Jen na krátký zlomek vteřiny zahlédnu, jak se Katniss vzpírá, křičí, pokouší se vojáky kopnout nebo kousnout. Cokoliv, co by jí pomohlo povolit drtivé sevření. Nic však nezabírá. Její marný souboj je mi během okamžiku skryt masou dalších lidí, kteří se tlačí jeden přes druhého. Jediné, co ještě slyším zřetelně, je Katnissin křik. Volá Hurikána. Zoufale. Hystericky. Očekává ránu z milosti. Přesně tak, jak byli domluvení. Nicméně Hurikán má na její smrti zájem zhruba stejný jako já, proto žádná smrtelná rána nepřichází. 

Jakmile ji ztrácím z dohledu, okamžitě se pokouším davem prodírat pryč. Lidé tu totiž křičí, tlačí se, neustále do sebe naráží a panika je čím dál větší. Brzy ani netuším, odkud jsem přišel a jediné, o co se snažím je, zůstat na nohách, aby mě dav neušlapal. 

V jediném zlomku sekundy ovšem zakopávám a padám na zem. Okamžitě se choulím do klubíčka a rukama si chráním hlavu. Nepříjemné údery do těla a mačkání mě pomalu dostávají do podivného transu. Transu, při kterém začínám cítit výpadek mysli. Zatmění. Nejsem si ovšem zatím jistý, jestli je to záchvat nebo něco zcela jiného. 

Dřív, než vůbec stihnu zareagovat a začít přemýšlet, jestli se o mě pokouší záchvat nebo jde 'jen' o paniku, chytají mě pod paží dvě silné ruce a zvedají mě zpátky na nohy. Vděčně se otáčím na svého zachránce, který mě zkoumavě sleduje šedým štiplavým pohledem. 

"Jsi v pohodě?" zazní známý hlas a já konečně poznávám Hurikána. Je pohublý, s velkými tmavými kruhy pod očima. Vlastně vypadá, jako by ani nežil, jestli víte, jak to myslím. Jeho pohled je až děsivě prázdný, když ze mě oklepává prach, který se na mě nachytal. Svým tělem udělal jakousi překážku mezi mnou a davem, takže mě zbytek lidí už pouze bezpečně mine. Během pár minut je nejhorší krize zažehnána a na náměstí už zbývá jen pár lidí, kteří se shlukli kolem místa, kde byl ke kůlu přivázaný Snow. I bezvládné tělo nové prezidentky již stihli odnést.