Mockingjay - The boy who was hijacked

19. Kapitola - Jehličí a máta

Pro Fotoart01. Děkuju za podporu :) 

Zřejmě nikdy nedojde k tomu, abych zapadl mezi tuto skupinu lidí. Všichni si mě podezíravě prohlíží a z dálky slyším Boggsovy nadávky, které míří přímo k prezidentce Coinové. Cítím ze zoufale; nechtěně. Jak rád bych teď ve Třináctém kraji a povídal si s Delly. Možná bych zůstal s Annie, abych ji podporoval - dopis od Finnicka jsem nechal ve svojí ubikaci a instruoval Delly, aby jí ho dala, kdybychom se nevrátili zpátky

Delly plakala, když jsme se loučili a mě to lámalo srdce. Je jenom pár lidí na kterých mi záleží a všechny jsem je teď opustil. Jednu jedinou z nich mám teď jen pár metrů vedle sebe a ta na mě vrhá úplně stejně naštvaný pohled jako ostatní. A i přes to všechno v hloubi duše vím, že ji chci chránit až do konce. Proč? Protože to dlužím tomu Peetovi, který se stále skrývá někde hluboko uvnitř mě. To on chce Katniss chránit a já mu to nemohu odepřít, protože bych tím zradil všechno, čím jsem kdy byl. 

Abych zaplašil ty nejhorší myšlenky, začínám si stavět svůj stan hned mezi stany ostatních. Pečlivě spojuji všechny tyčky a natahuji přes ně plachtu tak, aby byla co nejnapnutější a ochránila mě před případným deštěm. Potom ovšem zaslechnu něco, co mě po dlouhé době opravdu zraní. Zazní to z jejích úst a já nemám ani sílu otočit se a pohlédnout jí do očí. „Nestřílela bych na Peetu. Peeta je pryč. Johanna má pravdu. Střílela bych jen na jednoho z kapitolských mutů." 

Moje tělo na krátký okamžik tuhne, ale není to kvůli přicházejícímu záchvatu. Je to kvůli tomu, že ta slova jsou mnohokrát horší, než jakákoliv rána kapitolským bičem. A zasahují naprosto přesně svůj cíl. Neotočím se na ní a nedám ani v nejmenším najevo, že jsem jí slyšel, ačkoliv bych se nejradši otočil a vykřičel na ní všechen svůj vztek a svou bolest. Nejradši bych jí dal facku, aby se probrala a uvědomila si, že jsem taky lidská bytost a že jsem si toho možná prožil daleko víc, než ona. 

Ostatní se do ní pouští a vyčítají ji její přístup a já jsem za to rád. Možná se tu nakonec nebudu cítit tak nevítaný. Všichni kromě Katniss se ke mně chovají překvapivě mile. Cressida mě zve na oběd a já s ní vděčně jdu směrem k polní kuchyni.

"Ty jsi režisérka?" ptám se jí zvědavě. Jsem si jistý, že je Kapitolanka. Vyholená půlka hlavy vyplněná tetováním, které se táhne i přes jednu její ruku to o ní prozrazuje. 

"Ano," přikyvuje s úsměvem. "Všechny proklamy jsem točila já," odpovídá hrdě.

"Jsi výborná. Jsou vážně úžasné. Mají duši," chválím její práci. Je vidět, že ji opravdu miluje. Je to člověk, který svému zaměstnání obětuje celý svůj život a nikdy toho nebude litovat.

"Děkuji, Peeto. Já mám radost, že budu moct spolupracovat i s tebou," mrkne na mě, když dostáváme do mističek svůj příděl jídla a nakonec si sedáme do kruhu kousek stranou. Připojují se k nám Leegovy sestry a Finnick.

"Neboj se, o dopis jsem se postaral. Dostane se tam, kam má," obracím se okamžitě na Finnicka. Nechci, aby si myslel, že jsem ho zklamal. 

"To jsem moc rád," přikyvuje a evidentně mu padá obrovský kámen ze srdce. "Ale doufám, že na něj nikdy nedojde," dodává s úsměvem. 

"To i já," souhlasím, ale okamžitě umlkám, protože se k nám připojuje i zbytek oddílu. V čele s Katniss a Hurikánem. Po jejich příchodu nastává podivné a tíživé ticho, které je velice nepříjemné. Tentokrát si ovšem nejsem jistý, jestli je způsobené mou přítomností nebo tím, že dorazila Katniss. Většina z oddílu teď totiž vrhá nepříjemné pohledy směrem k její osobě a ne k mojí.