Mockingjay - The boy who was hijacked

26. Kapitola - Život je nepředvídatelný

Popruhy držící moje ruce pevně připevněné k posteli se napínají a zběsile praskají. Nikdo ovšem nemá obavy, že by povolily. To jenom já. Ty popruhy jsou totiž jediné, co mě dělí od hluboké propasti šílenství. Nebýt jich, už dávno bych se utopil v temných vodách, které ze mě dělají to monstrum, které většinu času dřímá skryté jenom těsně pod povrchem. 

"Zase tu simuluješ," zaslechnu jakoby zdaleka znechucené odfrknutí, které mi pomáhá alespoň částečně zaměřit mysl jedním směrem. Kde už jsem tenhle arogantně znějící hlas slyšel? Jistě je to někde blízký. V hlavě se mi začínají objevovat známé obrazy. Tváře, které teď už dokážu identifikovat.

Prudce zvedám hlavu výš a otevírám doteď pevně zavřené oči. "Johanno!"

"Bože, jsem nezapomenutelná," na tváří jí pohrává arogantní úšklebek, za kterým ovšem cítím něco trochu jiného. Její oči se totiž smějí. Má radost, že mě vidí, i když je to zrovna v takovémhle stavu. Je stále mírně pobledlá, ale přesto už vypadá daleko lépe, než když jsem jí opouštěl ve Třináctém kraji. Dorůstající vlasy už jí padají do očí, ve kterých už se neleskne nic z původního strachu. 

Na chvíli ještě zavírám oči, když se mi na mysl tlačí výjevy z kapitolské cely. Hluboko v hlavě zaslechnu její vyděšený křik, ale ten postupně mizí, dokud nezmizí úplně. Znovu rozlepuji víčka a tentokrát už otáčím na Johannu celou hlavu. Na tváři se mi objevuje mírný úsměv, když na mě rošťácky zamrká, jak je jejím dobrým zvykem. "Už mu sundejte ty kožené blbosti, vždyť bych ho přeprala i jedním prstem," zašklebí se na sestry. "Poslali mě sem pro něj. Má se dostavit na důležitou a neodkladnou poradu."

"Říká kdo?" obrací se na ni s podezíravým pohledem jedna ze sester. 

"Říkám já... jo a vlastně taky naše nová paní prezidentka," Johanna s úšklebkem na tváři podává sestře dopis pečlivě zalepený v obálce. Mírně poklepává nohou během čekání, než sestra dopis otevře a přečte. "No? Už mi věříte? Nebo ho mám odsud unést?" 

Sestře se na obličeji mihne mírně uražený výraz, ale bez dalších průtahů mi začíná povolovat všechny popruhy, které mě držely připoutaného k lůžku. Opatrným pohybem, který je pro moje tělo utrpením, si rukama pomáhám do sedu. Cítím snad každý sval v těle. Mimoděk si promnu zápěstí, která mám lehce odřená od koženého popruhu.

"Chceš nějak pomoct? Vypadáš, že nezvládneš ujít ani pár metrů bez pomoct," škádlí mě Johanna a v očích se jí objevují škodolibé jiskřičky. 

"A když řeknu, že chci - odneseš mě tam na zádech?" přistupuji na její hru. Mezitím opatrně pokládám nohy na chladnou nemocniční zem. Není zrovna nejteplejší, takže okamžitě sahám po pantoflích, které mám připravené hned vedle postele.

"Pane Mellarku, já jsem jenom slabá žena, to po mě přece nemůžete chtít," zasměje se, ale bez jakýchkoliv dalších řečí mě chytá pod paží a pomáhá mi postavit se. Mírně zavrávorám, ale s její pomocí je každý další krok lepší a jistější. Po pěti minutách přecházení ze strany na stranu mě už pouští a nechává mě chodit samotného. 

S její pomocí se mi také daří se poměrně rychle ustrojit - i když pouze do uniformy Třináctého kraje, která sice příliš parády nedělá, ale komu na tom záleží, že? "Takže, kam vlastně jdeme, Johanno?" ptám se, jakmile vycházíme z nemocničního pokoje. Všechny sestry se za námi dívají s nesouhlasnými výrazy. Zřejmě se domnívají, že hned za rohem někoho napadnu a vrazím mu nůž do krku.