Mockingjay - The boy who was hijacked

21. Kapitola - Tma v podzemí

"Nemluv nesmysly," okřikuje mě okamžitě Jacksonová. Hurikán kvůli její poznámce mírně sklání zbraň zase k zemi. To ve mě vyvolává vlnu zoufalství.

"Právě jsem zavraždil člena oddílu!" vykřiknu zoufale. Nevím, co ještě chtějí. Tohle by mělo být jasné jak facka. Nemohou sebou vodit někoho, kdo ohrožuje celou výpravu. To prostě nejde.

"Odstrčil jsi ho od sebe. Nemohl jsi vědět, že přesně na tom místě aktivuje síť," pokouší se mě uchlácholit Finnick, ale já se nenechám. Tohle byla poslední kapka. Nechci takhle žít. Nezvládnu takhle žít. Nejde to!

"No a co? Je mrtvý, nebo ne?" vzlyknu hlasitě. Nedokážu udržet emoce na uzdě. Jsem monstrum. Monstrum vytvořené Kapitolem a to prostě musí skončit. „Já nevěděl... Nikdy jsem se takhle neviděl. Katniss má pravdu. Jsem stvůra. Jsem mut. Snow mě proměnil ve zbraň!"

"To není tvoje vina, Peeto!" chlácholí mě dál Finnick. Jsem zoufalý z jejich neochoty zabít mě. Měl jsem dojem, že když jsem sem přišel, všichni byli ochotní zabít mě bez váhání. Není to těžké. Prostě jenom stisknete spoušť. Je to rychlejší, než cokoliv jiného.

"Nemůžete mě vzít s sebou. Je jenom otázka času, než zase někoho zabiju." Obracím se na všechny. Na chvíli setrvám na každé tváři v místnosti a hned potom mě zaplavuje vlna paniky. Na žádném z obličejů nevidím odhodlání. Nikdo není připravený, ani ochotný mě zabít. Většina z nich klopí pohled a nechce se na mě ani podívat. Ale já musím dál bojovat. Musím bojovat za to, co je správné. „Možná si myslíte, že bude milosrdnější, když mě někde prostě necháte. Že budu mít šanci přežít. Ale to je totéž jako mě rovnou vrátit Kapitolu. Myslíte, že mi uděláte laskavost, když mě odevzdáte zpátky Snowovi?"

Sleduji Katnissin pohled, který je podivně zamlžený. Nekouká na mě, kouká do prázdna, čelist pevně zaťatou a její oči vypadají jako by plavaly na hladině. Jsou zamlžené náznakem slz, které nenechá přetéct přes okraj. Jak rád bych se teď zvedl a objal jí. Řekl jí, že všechno bude dobré, že jsem u ní a už jí nikdy neopustím, že na všechno zapomeneme. Ale já nemůžu. Nemůžu to udělat, protože to není pravda. Lhal bych. Nikdy ji nedokážu zaručit bezpečí. Nevím, jak bych jí ochránil sám před sebou. To prostě nejde.

"Jestli to bude hrozit, zabiju tě," ozývá se z ničeho nic Hurikán a já v jeho očích konečně vidím odhodlání. Nelže. "Slibuji," dodává, aby dodal váhu svým slovům. Pro mě to ovšem není žádná záruka. Jak můžu vědět, že bude po ruce přesně v době, kdy to bude potřeba. Pozná vůbec můj záchvat? Nezná mě.

Nakonec vrtím rozhodně hlavou. "To není k ničemu. Co když u toho nebudeš? Chci jednu z těch jedovatých pilulek, jaké máte všichni ostatní!" Oznamuji rozhodně. Jenom já sám dokážu poznat, kdy na mě jde záchvat a kdy jsem nebezpečný ostatním. Jenom já bych měl mít možnost rozhodovat nad svým životem a smrtí. A jsem si naprosto jistý, že bych to dokázal. Dokázal bych se zabít bez mrknutí oka, kdybych tím měl zachránit život Katniss, nebo i ostatním.

Katniss na mě konečně obrací oči a dlouhou dobu na sebe upřeně koukáme. Její vnitřní boj je vidět i na povrchu. Kouše se do vnitřků tváří a nepatrně žmoulá dva prsty o sebe, jak často dělává. Nakonec ovšem dochází k výsledku, který se mi zřejmě nebude líbit, protože její výraz mírně tvrdne. "Nejde o tebe," začíná nakonec. "Máme úkol. A ty jsi pro jeho splnění nezbytný." Ukončuje tím veškerou debatu. Už nemám sílu se hádat. Nechci jí říkat, že v Snowově rezidenci jí budu k ničemu, protože ji neznám. Je to jedno velké bludiště a já bych možná nenašel cestu ani do cely, natož do prezidentovi pracovny. "Myslíte, že tu najdeme něco k jídlu?" ptá se nakonec a obrací se na ostatní.