Mockingjay - The boy who was hijacked

29. Kapitola - Popel k popelu

Nevím, co jsem si myslel, že budu cítit, až poprvé vstoupím na půdu Dvanáctého kraje. Možná radost? Euforii? Nic z toho se nakonec nedostavilo. S každým dalším krokem mě zaplavovala čím dál tím větší úzkost. Nezbyla jedna jediná budova, co jsem znal z dětství. Po mé levé ruce měl být dům starosty. Tam, kam jsem nosíval Madge drobné sladkosti, když měla narozeniny. Co z něj zbylo? Jen pár ohořelých trámů, které ještě zbývající obyvatelé nestihli odklidit. 

Na okamžik zavírám oči a pokouším se z mysli vytěsnit představy hořící budovy a křiku těch, kteří v ní zůstali. Tisknu zuby k sobě tak pevně, že mi zřejmě každou chvíli musí prasknout sklovina. Když víčka znovu otevírám, zahlédnu opodál pár lidí, kteří se probírají troskami. Odklízí kusy dřeva a hledají cokoliv, co mohlo zbýt po původních obyvatelích. Vím, že teď bych měl jít pomoct. Že jsem se zařekl, že okamžitě přiložím ruce k dílu, ale nemůžu. Krkem mi stoupá hořká žluč a já se v tu chvíli předkláním a zvracím zbytky snídaně. Ten pach celého města; je to jako spáleniště. Ještě stále se tu vznáší smrad ohořelého masa a mně se znovu a znovu pokouší celé tělo přesvědčit, že ze sebe musím dostat i poslední zbytky jídla, co ve mně ještě zbyly. 

Jako zahalený mlžným oparem dělám jeden krok po druhém. Pomalu se sunu dál od zborcené budovy jen, abych na jiném rohu zahlédl další a další. Před očima mi problikávají výjevy, které mi ukazovali v Kapitolu. Hořící Dvanáctý kraj; dopadající bomby; křik lidí a zoufalství v jejich očích. Chvíli oheň, chvíli ohořelé trosky. 

Jakmile dorážím na místo, kde stávala pekárna, už nemám sílu jít dál. Se slzami v očích klekám na kolena do popela, který byl dříve naším domem. Zaplavuje mě panika při představě, že mi ze starého domova nic nezbylo. Ani kousek dřeva, žádný kus oblečení mých rodičů ani žádné rodinné dědictví. Vůbec si neuvědomuji, jak moc absurdně se chovám, když začínám hrabat holýma rukama skrz trosky. Zběsile odhrnuji velké množství popela, který se začíná postupně vznášet i do ovzduší a za chvíli kolem vytvoří dusivý znečištěný mrak; ani ten ale nevnímám. Do prstů se mi pomalu zadírají třísky z roztříštěných střešních krovů a popel se mi pod rukama začíná barvit do krvava. Přesto stále s náznakem hysterie hrabu dál a přimíchávám si pod ruce i vlastní slzy. 

"Chlapče," zazní zpoza mě tlumeně, jakoby z dálky, a na rameno mi dopadá horká dlaň. 

"Musím něco najít. Něco tady přece muselo zbýt," zamumlám tiše a pokračuji ve svojí marné a zoufalé práci. 

"Peeto, kruci!" přechází z jemného tónu do tichého zavrčení. Hned potom mě dvě silné paže chytají pod rameny a zvednou zpátky na nohy. Kolena mám téměř černá od klečení v popelu, z prstů mám jehelníčky poseté množstvím dřevěných třísek a na tvářích mi slzy zanechaly čisté potůčky uprostřed mouru, který pokrývá celou moji tvář. 

Celým tělem mi otřese hlasité vzlyknutí, které se pokouším potlačit, ale marně. "Haymitchi," vydechnu hlasem, který nemá daleko k zoufalství, "všechno je pryč. Nic tu nezbylo...nic." 

"Já vím, chlapče," odpovídá mi znovu mírně a otočí si mě čelem k sobě. "Jestli to někdo z nás zvládne, jsi to ty. To vím moc dobře. Ty jsi ten pravý bojovník. Já a Katniss jen přežíváme. Ty ne; vždycky najdeš něco, pro co máš žít!" 

Můj bývalý mentor se se mnou pokouší navázat oční kontakt, ale marně. Zornice mi směřují kamsi za něj - jako kdyby tam bylo něco, co vidím jenom já. Můj vlastní svět, který je na míle vzdálený všem těm, kteří neměli tu čest s Titusem Painem. Vím, že už nikdy nebudu úplně v pořádku, protože neexistuje způsob, jak se vypořádat se vší tou ztrátou a bolestí, která mě provázela několik posledních let. Jestli bych vyměnil Katnissinu lásku byť jen za jeden jediný život, který by byl ušetřen? Bez váhání. Nejen že to ale nejde; dokonce nemůžu měnit ani něco, o čem si nejsem ani zdaleka jistý, jestli mám. Jak malicherná se najednou zdá starost o něčí city, když stojíte na hřbitově své rodiny, svých přátel a svého starého života.