Mockingjay - The boy who was hijacked

28. kapitola - Tady jsem doma

Západ slunce nad Kapitolem. Katniss říkala, že barva západu slunce je moje nejoblíbenější. Tady jí ovšem nedokážu dostatečně docenit. Každý večer stojím na balkoně svého pokoje, lokty opřené o zábradlí a sleduji tu oranžovou kouli, která zachází přímo před soudní budovou. Vždy pár minut předtím, než zmizí za horizontem, zalije celé město do krvavě rudého oparu. V těch chvílích mi před očima problikávají zlé výjevy, které zřejmě z hlavy už nikdy úplně nevytěsním. Sleduji prostor před prezidentovým sídlem, kde probíhala poprava mého přípravného týmu. Dívám se do dálky do míst, kde jsem během svého záchvatu zabil člena našeho týmu ostrostřelců. A shlížím přímo na schody budovy, kde zemřela Prim. Na místo, kde zemřela i další část Katnissiny duše.

Každý den trávím spoustu času v soudní síni. Několikrát jsem byl povolán, abych svědčil. Jindy pouze sedím vzadu a sleduji celý proces. Na lavici svědků se vystřídají desítky, možná i stovky lidí. Od paní Everdeenové, přes Haymitche, Cetkii, Hurikána po dalších méně či více významné lidí. Velká většina lidí ovšem dochází ke stejnému závěru - Katniss je válečný veterán poznamenaný hrůzou Hladových her a nenese za tento čin příliš velkou zodpovědnost. 

Všichni se jednohlasně shodují na tom, že její další pobyt v Kapitolu není žádoucí. Pro její duševní zdraví ani pro bezpečnost nové vlády státu. Celý proces se tedy pomalu ale jistě chýlí ke konci. 

Za celou dobu mě za ní nepustili. Ani jednou. Musela být v izolaci ve svém pokoji. Ani nedokážu spočítat hodiny, které jsem proseděl před jejími dveřmi, abych měl alespoň malý pocit, že jsem jí blíž. Ještě častěji jsem tam začal sedávat poté, co si našla vlastní obranu proti stresu - zpěv. Zpívala celé hodiny. Písně, které jsem znal a spoustu těch, které jsem slyšel poprvé v životě. Bylo mi jedno, co zpívá. Jen jsem zavíral oči a vždy se zaposlouchal do tónu jejího hlasu. Tak čistý a sytý. Přesně jako její otec. 

Její hlas byl moje terapie. Pomáhal mi bojovat se záchvaty, které mírně zesílily kvůli hodinám proseděným v soudní síni. Podrobná rekapitulace všech Hladových her, revoluce a příšerných činů, které se za posledních pár let staly, ve mně vzbuzovala velice nepříjemné pocity, které mi často zatmívaly mysl. Už jsem se dokázal ovládat. Nikdy jsem nikomu neublížil ani během záchvatu, nicméně jsem se musel vždy uzavřít do sebe, zavřít oči, pevně stisknout cokoliv, co jsem měl po ruce a čekat. Čekat, až se převalí hustá mračna mlhy, která se mě snaží přesvědčit o tom, že skutečnost je někde jinde. 

Zítra už bude ovšem všemu konec. Dnes byl vynesen pravomocný rozsudek, po kterém prý Katniss pošlou zpět do Dvanáctého kraje. Popravdě jsem netušil, že se někdo vůbec bude do Dvanáctého kraje vracet. Myslel jsem si, že ten je ztracený. Že z něj zbyly jen ohořelé trosky, ale možná alespoň jeho část přeci jen zbyla. 

Ptal jsem se doktora Aurelia, jestli budu smět odjet také. Chtěl bych být s Katniss. Dohlédnout na ní. Podpořit jí, kdykoliv bude potřebovat. Ztráta Prim pro ni musela být ta nejhorší životní zkušenost. Daleko horší, než oba ročníky Hladových her dohromady. Žila pro ní a najednou nebylo pro co žít. Moc dobře vím, co znamená ztratit vůli a nemohl jsem dopustit, aby se to stalo Katniss. Nedostal jsem ovšem povolení. Podle svého psychiatra jsem stále příliš narušený na to, abych mohl začít bydlet sám. Pche, prý narušený. Nevím, kdo z nás běžně usíná na sezeních a ještě tvrdí tomu druhému, že je to součást terapie. 

Proto dnes stojím na balkoně déle, než obvykle. Slunce už dávno zmizelo za horizontem a nad mou hlavou se začínají objevovat mě známá i neznámá souhvězdí. Zakláním hlavu a očima propátrávám každou část oblohy, na kterou dohlédnu. Poznávám spoustu z nich. S otcem jsme často lehávali na zahradě, když zhasla všechna světla a sledovali nebe. Ukazoval mi, kde najdu Velkou Medvědici nebo třeba Kasiopeu ve tvaru písmene W. Hvězdy mám spojené s tichem a mírem.