Mockingjay - The boy who was hijacked

20. Kapitola - Temnota útočí

pro bett78 :)

Pomalým pohybem zvedám ruku ke svému obličeji a otírám si prsty tvář. Když ruku zase odtahuji, moje prsty jsou zamazané čerstvou krví. Dlouhou dobu zírám na tu rudou tekutinu, která mě provází posledními několika měsíci téměř neustále. V mysli mi neustále vyskakuje obrázek mých strhaných nehtů a krvácejících ran po bičování. 

Jako ve snách obracím hlavu na Boggse ležícího na zemi. Zakrvácené pahýly, ze kterých stříká krev do všech stran. Odhalené maso a kosti. Ztěžka polykám a otáčím hlavu kolem dokola. "Prosím," zašeptám a cítím, jak se mi začínají třást ruce. Všichni kolem křičí nebo sedí u krvácejícího Boggse. Nikdo si mě nevšímá. "Prosím," zopakuji znovu a víc nahlas. Nedokážu ze sebe dostat nic víc. Kdyby tu byla Delly, chápala by. 

Zajíždím si třesoucíma rukama do vlasů a mírně se předkláním. Pokouším se bojovat zuby nehty svůj vnitřní boj s temnotou, ale pomalu cítím, že nade mnou získává převahu. Tisknu zuby k sobě, až téměř praská sklovina. Skrz rty mi unikne jeden jediný tichý zvířecí výkřik a potom se mě znovu zmocňuje šílenství. 

Najednou je všechno jinak. Všechny pocity, které jsem doteď měl, jsou pohřbeny někde hodně hluboko. Teď jsem zase monstrum - bez bolesti, bez soucitu. Doprovází mě jenom jedna jediná emoce a to je strach. Strach o vlastní život. Tak silný, že všechno vnímám jako přímé ohrožení. 

Pomalu a rozvážně se otočím dokola. Na konci bloku zahlédnu černou hustou hmotu, která se vylévá ze stran a uprostřed se spojuje v jednu obrovskou nepropustnou stěnu. Na druhém konci se začíná ozývat ohlušující střelba, hned vedle mě slyším bolestivé steny Boggse. Ne, to už nejsou steny. Je to řev. Řev umírajícího člověka. Řev, který jsem slýchal ze rtů mučených. 

Nakonec zahlédnu ji. Se zakrvácenýma rukama i obličeje drží Boggse za ruce a táhne ho po zemi. Tím mu způsobuje nepředstavitelná ruka. Zanechává za ním krvavou stopu táhnoucí se ve dvou širokých pruzích. Krev. Křik. Střelba. Smrt a hlavně Katniss. Všechno se prolíná dohromady a slévá se v jedno jediné východisko. 

Pár rychlými kroky překonávám vzdálenost, která dělí mě a Katniss. Jakmile jsem v jejím dosahu, chytám ji za ramena a prudkým pohybem trhnu rukama. Katniss zakopává, pouští Boggse a padá dozadu. Rukama se pokouší zbrzdit pád a zmateně se rozhlíží kolem. Nechápe, co se děje a to mi nahrává do karet. Získal jsem moment překvapení a musím ho využít. 

Vím, že moje puška má slepé náboje a nemá tedy cenu střílet. Proto ji zvedám vysoko nad hlavou, abych jedinou ranou pažby ochránil sám sebe i všechny kolem. Ona je ovšem rychlejší. Odkulí se jenom o zlomek vteřiny dřív, než ji puška stihne zasáhnout. Pažba tedy s duněním dopadá na dlažbu a nezpůsobí vůbec žádnou škodu. 

Přesně v tom okamžiku mě chytají cizí paže a neuvěřitelnou silou mě sráží k zemi. Dopadám tvrdě na záda a téměř si vyrážím dech. Puška mi vypadla z rukou, takže nemám žádný nástroj, který by mi mohl pomoct. Ležím tedy pod vahou jednoho z vojáků, který se mě pokouší chytit obě ruce a zkroutit mi je dozadu. To si ovšem nesmím nechat líbit. S velkou námahou přesouvám jednu z nohou pod břicho útočníka. Sesbírám všechny síly, která mám a vykopávám. Daří se mi vojáka odhodit dobré dva metry daleko. 

Okamžitě se zvedám zpátky na nohy a znovu chytám zbraň, válící se jen několik desítek centimetrů přede mnou. Oni se na mě ovšem znovu vrhají. Tentokrát v daleko větším počtu. Minimálně tři z nich mě drží za ruce a já se pokouším vyprostit. Cukám sebou, co nejvíc můžu. Přesto je jejich stisk silný jako skřipec.