Mockingjay - The boy who was hijacked

1. Kapitola - Děsivé probuzení

Pro Sven007, ona moc dobře ví, proč :)

Souboj. Krev. Výbuch. Křik. Kov. Chlad. Všechno se vrací a neustále krouží v mojí hlavě. Nacházím se kdesi mezi sny a bděním. V nekonečné propasti strachu a zoufalství. Stále před očima vidím poslední okamžiky v aréně. Jsem mrtvý? Zřejmě ne. Ale měl bych být. Nikdy jsem neplánoval dostat se z arény ven živý. To Katniss měla být ta, kterou budou oslavovat jako vítěze. Ta, kterou korunují. Historický první vítěz, který přežil Hladové hry dvakrát. To jí měla doprovázet štěstěna. Tak proč jsem naživu já?

Kolem sebe stále slyším tlumené mumlání, ale nerozumím slovům. Tiché pípání strojů mi připomíná závěr loňských her. Tenhle zvuk byl předzvěstí ztráty mojí končetiny. Mám ovšem strach, že tentokrát půjde o daleko horší probuzení. Možná jsem znovu něco ztratil. Tentokrát to ovšem může být ztráta něčeho daleko cennějšího, než je noha. Jsem přesvědčený o tom, že by bylo lepší neprobudit se. Nechci žít ve světě, kde bych už nikdy neměl spatřit ty její šedé oči.

"O půlnoci se uvidíme," byla ta poslední slova, která jsem slyšel z jejích úst. Pochyboval jsem. Bál jsem se jí pustit. Ale co jsem mohl dělat? Ostatní moc dobře věděli, že chceme utéct a oddělit se od skupiny. Neměli jsme na výběr. To ovšem nic nemění na tom, že jsem jí neměl spouštět z očí.

Z ničeho nic cítím ostré bodnutí do loketní jamky a následný proud nepřirozeně teplé kapaliny, která se mi začíná okamžitě rozlévat celým tělem. Podivné nutkání otevřít oči je silnější a silnější. Vzdoruji co nejdéle, ale nakonec se podvoluji.

Otevírám oči a první, co mě do nich uhodí, je silné bílé světlo, které mě na pár okamžiků oslepí.

"Vítejte mezi živými, pane Mellarku," zaslechnu vedle sebe tlumený hlas. S námahou obracím hlavu na stranu a všímám si povědomé tváře. Tentokrát jí ovšem lemují žvýkačkově růžové lokny. Je to ta doktorka, která mi ošetřovala zraněnou ruku, když mě Katniss strčila před prvními hrami do vázy. V mysli se mi vybavuje vzpomínka na střepy zabodané po celém předloktí. Připadá mi to tak moc dávno, ačkoliv je to pouze rok vzdálené. Tolik věcí se událo od té doby, kdy nás poprvé vylosovali do Hladových her.

Pokouším se ze sebe vypravit pár slov, ale narážím na bariéru v krku. Vychází ze mě pouze podivný sípot, který se nedá s řečí spojovat ani v nejmenším. Následně přichází štěkavý záchvat kašle, který mi trhá plíce na kusy. Peřinu, kterou jsem přikrytý, skrápí pár kapiček mojí krve.

"To nic, to nic, uklidněte se," tlačí mi doktorka na rameno a pokouší se mě udržet bez hnutí na posteli. "Měl byste se ještě šetřit. Utrpěl jste nepříjemné vnitřní zranění."

Nepříjemné vnitřní zranění? Tak se tomu říká, když vám projde zbraň skrz tělo? Byl bych moc rád, kdyby si všichni kolem mě takovou 'nepříjemnost' vyzkoušeli na vlastní kůži. Nedbám ovšem jejích rad a zapírám se na rukách. Pokouším se posadit. Očekával bych, že mě okamžitě uspí, abych jim nemohl vzdorovat, ale to nedělají.

Rozhlížím se kolem a zjišťuji, že je tu všeho všudy pět lidí. Doktorka, tři pomocné sestry a jeden avox. Všichni na mě bez hnutí civí, jako na pokusné zvířátko. Nikdo mě ani nezadrží, ale ani mi nepomůže.

I přes příšernou bolest kdesi pod žaludkem se mi daří dostat do sedu. Nemohu se zbavit dojmu, že je něco špatně. Takhle to po prvních hrách nefungovalo. Bez svolení lékaře jsem nesměl vůbec nic a teď mě nechají jen tak sednout si nebo dokonce vstát?