Mockingjay - The boy who was hijacked

12. Kapitola - Vysvobození

Pro barunkajano, protože ona tenhle příběh začala psát daleko dřív, než já :)) Omlouvám se, že teď nečtu, ale nechci nevědomky převzít nápady :) 

Nevím, jak dlouho uplynulo od té neslavné popravy. Většinu času jsem totiž strávil v koutě svojí cely zíráním do zdi. Celou tu dobu mě naplňovalo až podivné prázdno, které ne a ne odejít. Tak moc jsem si začal uvědomovat, že teď už jsem na to všechno vážně úplně sám. Není nikdo, kdo by mě přišel navštívit, ani kdo by mi předal trochu svojí síly. Ani s Johannou jsem za celou dobu nepromluvil jediné slovo, i když se snažila o komunikaci. Byl jsem uvnitř mrtvý. 

Ačkoliv mi do cely přinesli jídlo, ani jsem se ho nedotkl. Snažil jsem se alespoň pít, ale i s tím jsem měl velké problémy. Každopádně mi po celou dobu pobytu připadalo, jako kdyby se ve vzduchu vznášela podivná nálada. Jako kdyby někdo tam venku věděl něco, co já ne. Což by koneckonců nebylo nijak překvapující, co si budeme povídat. Tak je to vlastně pořád, ale tentokrát byl ten pocit silnější a ani trochu neutuchal. 

Všechno se mi mělo potvrdit přesně ve chvíli, kdy zavrzali dveře a uvnitř se objevila prošedivělá hlava generála Paina. 

"Mám pro vás nové informace, pane Mellarku," začíná a svižným krokem se rozchází přes celou místnost směrem ke mně. Jenom přibližně metr přede mnou se zastavuje a sedá si do dřepu. Ani se na něj nenamáhám zvednout hlavu. Přesto ovšem pozorně poslouchám, aby mi neunikla ani jedna jediná informace, kterou by mi mohl chtít říct. 

"Dostal jsem informace od vnitřních zdrojů, Peeto. Vzbouřenci se vás dnes pokusí vysvobodit," jeho tón je tichý a vážný. Poznávám z něj, že si ze mě nedělá srandu. 

"Ale... zastavíte je, že?" ptám se třesoucím hlasem a konečně zvedám hlavu výš. Prsty nervózně zaplétám do sebe a znovu povoluji. Není nic, co by mě děsilo víc, než představa vzbouřenců. Nejsem si vůbec jistý, co by se mnou udělali a ani to nemíním zjistit. 

"Pokusíme se," pokládá mi ruku na rameno. "Ale nemohu nic slíbit, rozumíš?" 

Letmo přikyvuji, ale něco v jeho hlase mi dodává pocit nejistoty. Připadá mi, jako kdyby mu nešlo o mou záchranu. Jako kdyby mě chtěl vydat do spárů nepřátel a záchranná akce ze strany vzbouřenců je to poslední, co mu chybělo ke spokojenosti. 

"Kdyby se nám to ovšem nepovedlo, chci se v něčem ujistit. Kdo je váš nepřítel? Komu nesmíte věřit, Peeto?"

Zvedám oči výš a střetávám je s Painovýma šedýma a chladnýma očima. Zkoumavě si mě prohlíží a čeká na odpověď. Je to jako nějaký druh testu, ale já jsem si jistý odpovědí. Vím, co chce slyšet a já sám to chci říct. "Katniss Everdeenová. Není skutečná, je to mut," upírám na něj pevně zrak a čekám na potvrzení mé vlastní domněnky. 

"Správně," přikyvuje a na obličeji se mu objevuje spokojený úsměv. "Nebraňte se, dokud se vedle vás neocitne ona. Katniss je ale přímé ohrožení. Zabijte ji dřív, než ona zabije vás, jasné?" 

"Jasné," přikyvuji pevně a odhodlaně.  

"Spoléhám na vás, pane Mellarku," přes obličej mu přejíždí letmý a přesto tak podivně vědoucný úsměv. Potom mě opouští a já zůstávám v cele opět sám. 

Hluboko uvnitř mě teď svírá strach a nejistota. Nechci, aby mě kdokoliv dostal ven z téhle cely. A už vůbec nechci, aby mě někdo odvezl do Třináctého kraje. Co když mě tam taky budou mučit? Přivážou mě k posteli a nedovolí mi hýbat se. Možná na mě budou dělat pokusy. A potom zavolají Katniss, která to se mnou bude chtít ukončit. Přijde a chladnokrevně mě zabije. S největší pravděpodobností mi provrtá šíp skrz tělo.