Mockingjay - The boy who was hijacked

5. Kapitola - Rána dopadne

Věnováno Enemii - protože jsi zoufale čekala na trochu toho mučení, ačkoliv předpokládám, že pro tebe nebude dostačující :D

Oči mě pálí z prudkého světla, ale já si je nedovolím ani na okamžik zavřít. Nespouštím totiž pohled z generála Paina, který se ke mně pomalým a rozvážným krokem přesouvá.

Za ním do místnosti vchází ještě jeden muž oblečený v bílé kombinéze mírotvorců. Před sebou veze ocelový stolek na kolečkách, který je pečlivě přikrytý bílým ubrusem. Pod světlou látkou se ovšem vzdouvají různě velké vlny, které mi mají napovědět, že to, co je pod ubrusem, rozhodně nebude nic příjemného.

S velkou námahou se zvedám ze země. Odmítám sedět nebo klečet před těmihle lidmi. Chci stát a koukat se jim přímo do očí. Váhavě udělám pár kroků stranou a stále neuhýbám pohledem od Paina, který se zastavuje asi dva metry přede mnou.

"Dobré ráno, pane Mellarku. Doufám, že jste spokojený se zdejším pobytem," na tváři se mu objevuje ironický úsměv. Jeho chladné šedé oči se ovšem neusmívají. Jsou tvrdé jako kámen. Není v nich kapka pochopení ani soucitu.

"Nadmíru," odpovídám s úšklebkem. Nechci mu poskytnou ten pocit zadostiučinění, po kterém touží. Chce vidět strach. Krmí se jím jako nějaká pohanská bestie číhající v temných zákoutích a čekající na svou další oběť.

"Možná jste byl zvyklý na trochu jiné ubytování. Bohužel vaše další přítomnost v prezidentském apartmá je pro nás již nežádoucí. Prezident Snow sice navrhoval mírnější opatření, nicméně pan prezident už ve vaší věci nemá hlavní slovo. Teď je starost o vaše blaho v mojí režii," na tváři mu pohrává spokojený a úlisný úsměv. Přiznávám, že mi opravdu nahání strach. Připadá mi jako ten typ šílence, který se před ničím nezastaví, dokud nedosáhne svého cíle. A já zatím nevím, jaký ten cíl je. Ale ať je jakýkoliv, jsem si jistý, že se mi nebude líbit.

"I Johanna Masonová je ve vaší režii?" ptám se s nehraným odporem. Ten člověk pro mě totiž není člověk. Je to zvíře. Ne, něco daleko nižšího, než zvíře. Zvíře útočí jen v případě ohrožení nebo hladu. Tenhle tvor se živí smutkem a zoufalstvím. Chce vidět krev a slyšet křik. Potkal jsem Cata a Kordetu i Bruta s Enobarií. Vím, že Druhý kraj má jiné myšlení, jiné priority a jinou výchovu. Ani jeden z nich ovšem nebyl jako generál Pain. On je ztělesněná krutost. Je to ďábel.

"Jistěže," odpovídá mi s úsměvem. "Stejně jako Annie Crestová. Všichni jste mými vážnými hosty." Skrz rty mu unikne krátké děsivé uchechtnutí, které mi způsobí husí kůži po celém těle. Annie? Finnickovu Annie? Tu Annie, která se po svém ročníku Hladových her psychicky zhroutila a nikdy se nedala do kupy? To snad ne!

Svírám ruce v pěsti a krev se mi žene do spánků. Cítím její tepání hluboko v hlavě. Tělem mi koluje adrenalin a já ho bohužel nemám jak využít. Jsem neozbrojený, na rozdíl od Paina, který má za pasem obušek a v pouzdře nabitou zbraň. "Jste si jistý, že prezident Snow schválil tenhle postup?" cedím nenávistně skrz zaťaté zuby. "Jsem si jistý, že jsme velice cení pro celou jeho záležitost a nebyl by rád, kdyby se něco přihodilo."

"O to nemějte obavy, pane Mellarku. Prezident není všemocný, ať se vám to líbí nebo ne. On se stará o zemi. Revoluce je ovšem pouze a jenom moje záležitost. Pokud budete tak toužit po informacích, donesu vám papír, ve kterém je vše sepsáno. Jistě, že bude s vaším stavem pravidelně seznamován, nicméně ani on nemusí vědět vše, že?" Přechází z jedné strany místnosti do druhé jako kroužící sup. Neustále sleduje pichlavým pohledem každé moje počínaní a gesto. Stejně tak, jako já sleduji jeho. Jsme jako dva sokové stojící proti sobě a odhadující sílu svého soupeře. Bohužel pro mě ovšem síly rozhodně nejsou vyrovnané. "Prezident má poměrně velkou slabost pro to Everdeenovic děvče. Byl by rád, kdyby se dožila konce revoluce," pokračuje dál hlubokým a mírně provokujícím hlasem. "Bohužel v tomto s ním nesouhlasím. Jsem si jistý, že pro vítězství Kapitolu je třeba udělat jisté oběti. Musíme přistřihnout reprodrozdovi křídla a až spadne na zem, tak ho přišlápneme. Tak, aby celý Panem viděl padat svůj symbol," vytahuje z kapsy brož. Ve světle zářivky se zlatě zaleskne a já si všímám symbolu reprodrozda. Vypadá to jako Katnissin šperk, ale křehčí a nedbale vyrobený. "Protože, pane Mellarku, hrdinové nejsou nesmrtelní. Ve skutečnosti jsou až překvapivě křehcí. A když zmizí hrdina," tiskne v ruce odznak a ten se pod silou jeho stisku rozpadá na drobné části, které s tichým cinkotem dopadají na dlaždice. Poprvé spouštím z očí Paina a sleduji zbytky křehkého kovu, které pokryly zem. "Zmizí i odpor," dodává vítězoslavně a já ještě notnou chvíli sleduji roztříštěný symbol, ze kterého nezbylo nic, než pár drobných kousků a spousta prachu.