Mockingjay - The boy who was hijacked

6. kapitola - Síla přátelství

Pro everllarkforever, protože je úžasná. Její komentáře mě vždycky úžasně povzbudí. A taky proto, že je tak úžasná spisovatelka :)

Je tu stále se mnou. Naplňuje celou moji mysl, celé moje tělo. Pod rouškou temnoty se dotýká každého kousíčku mojí kůže. Způsobuje mi mrazení i horkost. Takové je políbení od milenky se jménem Bolest. Spolu s ní kráčí ruku v ruce Zoufalství a Smrt. Všechny mě obklopují a dělají mi společnost. Jenom Smrt je jako ostýchavé děvče, které stojí o něco dál, než zbylé dvě, a trpělivě vyčkává, až přijde její chvíle.

"Peeto... Peeto," slyším její šepot. Natahuje ruce a zve mě do své náruče. Do náruče, která odnese všechny pozemské strasti a bolesti. Toužím k ní natáhnout ruce a schoulit se v jejím objetí.

"PEETO!" hlasité a poměrně nepřátelské zavrčení mě vytrhuje z podivné letargie, do které jsem upadl. Teprve teď si začínám uvědomovat, že ležím polonahý na chladné podlaze a moje zuby mimoděk cvakají zimou. Všude kolem mě je neprostupná tma. Žádné blikání zářivek, vůbec nic. Moje oči si nemají na co zvyknout, takže nevidím ani stíny, jenom černo. Jsem v něm nadobro ztracený. Teď už vím, jak se cítí slepí.

Opatrně se pokouším nadzvednout na rukou, ale zabrání mi v tom bolest, která se vrací plnou silou zpět do zad. Cítím praskající strupy a novou vlnu horké krve řinoucí se po mých zádech. Skrz zuby mi unikne tiché bolestivé zasténání. Víc si nedovolím.

"Peeto, jsi v pořádku?" hlas začíná znít poměrně hystericky a já konečně poznávám, komu patří.

"Johanno?" houknu přidušeně a mírně chraplavě. Pomalými a bolestivými pohyby se začínám po zemi přesouvat ke kraji cely, odkud slyším její hlas. Před každým pohybem hmatám před sebou na zemi, aby mě nezastihlo žádné nečekané překvapení.

Konečně se konečky prstů dotýkám stěny cely. Opatrně a pomalu se přesouvám ještě blíž a pokládám ruce výš. Vím, že sedím přímo před zrcadlem, ale ani tak nic nevidím. Stále bloumám ve tmě. "Johanno? Jsi tu?" šeptám vyčerpaně.

"Jsem tu, Peeto," odpovídá téměř plačtivě. "Co ti to udělali? Slyšela jsem jen rány."

"To nic," zavírám unaveně oči a opírám hlavu o stěnu. "Nic, co by se nezahojilo," zašeptám tiše směrem k zrcadlu. Už téměř nevnímám neutuchající tepání a cukání v zádech. Připadá mi, jako kdybych s tím žil celý život, jako kdyby bylo mojí součástí už od narození.

"Bála jsem se o tebe," vzlykne hlasitě. Takovouhle Johannu neznám. Není hrubá, není drzá. Je zoufalá. Je to vyděšené děvče, které prožívá nejhorší dny svého života. Tady jí je její neurvalost k ničemu. Nikoho neodežene ani nevyděsí. "Oholili mi hlavu," pokračuje už o něco méně plačtivě.

"Stejně ti tam toho moc nerostlo," oponuji s letmým pobavením.

V odpovědi zazní její tichý smích, "to máš pravdu." Na krátký okamžik se odmlčí, ale nakonec pokračuje dál. "Proč myslíš, že nás takhle nechávají? Abychom spolu mohli mluvit?"

Nemusím přemýšlet nad jejich motivy. Všechno je mi naprosto jasné. Všechno zapadá do sebe. Proto s odpovědí neváhám: "Aby nás zničili. Chtějí, abychom se sblížili, podporovali se a povídali si. O to víc bude potom utrpení toho druhého osobní záležitost."

Na druhé straně bariéry se rozlije dlouhé ticho. Předpokládám, že Johanna přemýšlí o mých slovech a dává si vše dohromady. "Asi máš pravdu...," připouští nakonec. "Ale stojí mi to za to. Nechci na to být sama, Peeto, vždycky jsem na to byla sama," do jejího hlasu se začíná vkrádat hysterie. Bojím se toho, že ona je na tom daleko hůř, než já. Že jí už pomalu začali lámat a její vůle pomalu ale jistě mizí. Musím jí pomoct. Nechci jí v tom nechat, takový já neumím být.