Mockingjay - The boy who was hijacked

22. Kapitola - Zůstaň se mnou

Příjemný a osvěžující spánek se brzy začíná měnit na noční můru. Slyším šepot, vycházející ze zdí. Nešeptá ale moje jméno, šeptá jméno Katniss. A já se k němu přidávám. Tiše, ale neúnavně. 

"Katniss." 

"Katniss."

Zlo prosakuje skrz stěny a ruší můj klidný spánek. Zlo, které vytvořil prezident Snow a doufá, že se k jeho řádění připojím. Přesně na to jsem přeci naprogramován. Nebo snad ne? Člověka přece nejde naprogramovat, jako nějaký stroj. Pořád máme emoce, city, známe soucit a morálku. Nemůžeme slepě poslouchat příkazy, aniž bychom se báli smrti. Tak to prostě nefunguje. Pořád budeme lidské bytosti.

"Katniss."

Proto, ačkoliv se Snow snaží, abych se připojil k smrtícímu lovu, já odmítám. Zatvrdím svou mysl, proti vlivu Kapitolu a to náhlé uvědomění mě probouzí ze sna. "Katniss!" prudkým pohybem se zvedám do sedu a snažím se zorientovat v tmavém prostoru. Rozhlížím se všude kolem a pátrám očima po Katniss. Místo ní si první všímám šípu namířeného na mou hlavu, který drží její pevné ruce. Nevnímám ovšem nebezpečí a začínám se zvedat na nohy. "Katniss! Zmiz odsud!" vyhrknu rychle. 

Její nechápavý pohled mě ovšem neuklidňuje. Sklání luk s šípy k zemi. "Proč? Co vydává ten zvuk?" ptá se nejistě. 

"Nevím. Vím jenom, že tě to chce zabít," vysvětluji překotně. Už stojím na nohách, připraven k útěku. "Běž! Zmiz! Hned!" postrkuji ji. Před očima se mi objevuje záblesk vzpomínek. Přesně takhle jsem na ní křičel v lese. Když klečela na zemi připoutaná strachem, kvůli působení sršáního jedu. Téměř slyším Catovy kroky prodírající se houštím. Tentokrát se ovšem nevynoří Cato, ale něco daleko, daleko horšího a smrtonosnějšího. Před tím ji nedokážu ochránit. 

"Ať je to cokoliv, jde to po mě. Možná bychom se měli rozdělit," navrhuje Katniss, když uklízí šíp zpátky do toulce.

"Jsme tvoji strážci," namítá Jacksonová. 

"A tvůj štáb," připojuje se Cressida. 

"Já tě neopustím," dodává Hurikán. 

Katniss přejíždí očima z jednoho na druhého a v její tváři vidím dojetí. Nepřesvědčuje je, protože ví, že je to zbytečné. Proto se bez dalších okolků vrhne na rozdělování zbraní. Mě bere mou pušku nabitou slepými náboji, vyměňuje je za ostré a podává ji Polluxovi. Rozdává i svoje a Hurikánovy pušky, spolu s jednou Finnickovou. Takže já jsem teď jediný neozbrojený, navíc se spoutaným zápěstím. Nicméně se neozývám, ani neprotestuji, protože tak se naštěstí nemohu stát nebezpečným. 

Bez dalších průtahů opouštíme stísněnou místnost a vydáváme se, co nejrychlejším krokem na další cestu. Postupujeme svižným tempem, ale za cenu vyšší hlučnosti. Já si s tím ovšem nedělám vůbec žádnou hlavu, protože Snowovi mutové by nás našli i v případě, že bychom lezli po stropě a nevydali ani jeden jediný zvuk; tím jsem si naprosto jistý. V tomto případě Snow nedělá chyby. Potřebuje nás mrtvé, a to co nejrychleji. Proto vypustil něco přesně cíleného na Katniss. Jsem si jistý, že to bude stvoření, jako z jejích nočních můr. Slizké a smrtící. 

Po přibližně dvou kilometrech, které jsme ve spěchu ušli, se začínají ozývat výkřiky. Takové výkřiky, při kterých trhne krev v žilách a přes záda vám probíhá nepříjemné mrazení. Není to křik obyčejných lidí. Tohle je křik člověka, který ani křičet nemůže. Člověka, který nemá jazyk. "Avoxové," upozorňuji všechny. "Takhle křičel Darius, když ho mučili."