Mockingjay - The boy who was hijacked

4. Kapitola - Samota ničí

Pro LuckMarkov - díky, že tak věříš mým schopnostem :)

Podivné bzučení mi stále zní v uších pravidelných intervalech. Teď ano. Teď ne. Teď ano. Teď ne. I přes zavřená víčka cítím, jak se v místnosti neustále rozsvěcí a zhasíná světlo. Světlo. Tma. Světlo. Tma.

Hlavu mám jako jeden obrovský střep. Někde nad spánkem mi neustále pulzuje neutuchající bolest. Cítím každý úder svého srdce. S každým zabušením přichází nová a nová vlna utrpení. Vážně utrpení? Myslím, že velice brzy přehodnotím názor na to, co znamená opravdové utrpení.

Opatrně zahýbu konečky prstů, abych se ujistil, že ještě stále dokážu ovládat svoje končetiny. Nenarazím na žádný odpor.

Pod rukama cítím chlad sálající z podlahy. Je lesklá a kluzká. Zatím se ovšem nemůžu donutit k tomu, abych otevřel oči. Bojím se, co mi to přinese za pohled. Kde můžu být? Co se vlastně stalo? Naposled si pamatuji tupou ránu, kterou mi uštědřil generál Pain. Řekl něco v tom smyslu, že se mnou má už jiné plány. Co tím vůbec mohl myslet?

Váhavě pootevírám víčka. Jde to překvapivě těžko. Řasy mám slepené slzami, které mi vytékaly z očí pravděpodobně po tupé ráně do hlavy. Zjišťuji, že jsem se nemýlil. Podivné poblikávání světla je při otevřených očích ještě intenzivnější.

Nadzvedávám hlavu a pomalým pohybem posouvám dlaně pod svoje tělo. Každý sebemenší pohyb mi působí nepředstavitelná muka. Svaly mám ztuhlé a promrzlé ze zřejmě poměrně dlouhého ležení na chladné podlaze.

Jakmile se mi podaří zvednout na rukách, podsouvám pod tělo pomalým pohybem i nohy a nakonec se mi daří postavit se. Celé tělo mě brní a pálí. Vrávorám jako opilý Haymitch a nedaří se mi zorientovat v blikajícím prostoru.

Zakláním hlavu, abych viděl, co blikání způsobuje. Jedná se o jednu jedinou podlouhlou zářivku umístěnou na stropě. Jsem si téměř jistý, že by nikdy nemohla blikat v tak pravidelném rytmu vinou nějaké technické chyby. Určitě to bude mít svůj důvod a možná ho i chápu. Blikání mi zabraňuje v orientaci, a tudíž způsobí velice ztížené podmínky při případném úniku. Co to plácám? Úniku? Tohle je Kapitol - není kam uniknout.

Po váhavých krůčkách, které činím vždy, když problikne světlo, se mi daří dostat ke zdi. Pomocí prstů se posouvám dál kolem stěny. Je chladná a na rozdíl od podlahy matná.

Brzy se dostávám do rohu, kde se mění materiál pod mýma rukama. Z podivného povrchu podobného plechu najednou přechází v lesklý, sklo připomínající. Zvedám hlavu výš, abych si mohl zeď prohlédnout. Zářivka opět problikává a já vyděšeně odskakuji dozadu. Zakopávám a padám zpět na zadek.

Pohyb byl nepřiměřený mému zdravotnímu stavu a způsobuje mi závrať. Vypadá to, že mám otřes mozku. Obracím se na bok a chtě nechtě zvracím všechno, co jsem doteď měl ve svém žaludku. Pevně zavírám oči a křížím si ruce před obličejem. Neustálé blikání mi způsobuje ještě větší závratě a dohání mě k šílenství.

Musím ovšem zjistit, čeho jsem se tak moc lekl. Připadalo mi, jako kdybych před sebou viděl člověka. Jedno jediné zabliknutí, které mi odhalilo osobu stojící přímo proti mě. Přitom jsem ovšem necítil ničí přítomnost. Jednalo se jen o optický klam?

Váhavě odtahuji ruce od obličeje a pokouším se všemi prostředky potlačit závrať. Intenzivně polykám sliny, které se mi hromadí v ústech, a zároveň se snažím nevnímat pachuť žluči stoupající jícnem. Upřeně sleduji stěnu, kde jsem předtím viděl stát postavu. Světlo opět blikne a já ji vidím znovu. Tentokrát sedí. Sedí? To je zvláštní.