Mockingjay - The boy who was hijacked

13. Kapitola - První pokusy

Pro Zoui823 :)

"Už nikomu neublížíš," syčím skrz pootevřená ústa. Její široce rozšířené zorničky ukazují strach, který momentálně cítí. Bělma se začínají podlévat krví a ihned potom upadá do bezvědomí. 

Jsem už velice blízko své pomstě. Tak blízko, že už cítím uspokojení z dobře vykonané práce. Ta ovšem zřejmě nikdy nebude dokončena, protože ucítím příšernou třeštící ránu na temeni hlavy. 

Moje prsty povolují sevření a sklouzávají dolů z Katnissina hrdla. I moje nohy odmítají poslouchat a už mě dál neunesou. Hroutím se s nepříjemným zaduněním k zemi. Očima neustále těkám všude kolem sebe, protože jsem ještě stále neztratil vědomí. Bolest v hlavě je téměř nesnesitelná. Cítím za očními důlky tepat vlastní srdce. Ze všech sil se pokouším zůstat vzhůru a neupadnout do spárů bezvědomí. 

"Musíme ho přivázat." "Odneste ho do izolace." "Nikoho k němu nepouštějte." Poslední věty, které slyším ještě předtím, než mě moje vědomí nadobro opouští. 

****

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale zřejmě to nebyla příliš dlouhá doba, protože bolest hlavy je stále stejná a intenzivní. Opatrně rozlepuji oči od sebe a nechápavě se rozhlížím všude kolem. To je totiž jediné, co můžu. Pokouším se hnout rukama nebo nohama, ale ty jsou pevně připoutány k lůžku koženými popruhy. Zase ty popruhy. Copak mě jich nikdo nikdy nezbaví? 

Začíná mě pohlcovat panika a zděšení. Tep mi stoupá do závratných hodnot, když očima těkám po bílých polstrovaných zdech. Zřejmě jsem v nějaké izolaci. Přímo naproti mě je obrovské zrcadlo. Jsem si jistý, že za ním je banda doktorů, kteří se momentálně radí a civí na mě. Jak moc velký je to rozdíl oproti Kapitolu? Všechno mi připadá téměř stejné - sterilní místnost, zrcadlo, kožené popruhy. Dostal jsem se z jednoho vězení do druhého s jediným drobným rozdílem - v Kapitolu jsem alespoň věděl, co po mě chtějí, tady si nejsem jistý vůbec ničím.

"Pusťte mě," rozkřičím se hlasitě. "Nenechávejte mě tady takhle!" řvu z plných plic, abych tím alespoň částečně povolil tlak, který mě svírá na prsou. Ten strach a nejistota je až příliš ubíjející. 

Svými výkřiky a běsněním se mi zřejmě podařilo někoho přivolat, protože slyším vrznutí dveří, ačkoliv se mi nedaří natočit hlavu tak, abych dostatečně viděl. Slyším skřípění čehosi po podlaze a když se mi konečně daří otočit hlavu do vyhovujícího úhle, zahlédnu přímo před sebou tmavé pomrkávající oči skryté za silnými brýlemi. Tvář má skrytou za bílou sterilní rouškou, ale přesto jsem si jistý, že toho člověka znám.

"Diode," zamumlám ochraptěle. Ze všeho toho křiku mě teď nesnesitelně škrábe v krku a neustále cítím v krku potřebu kašlat. 

"Jsi tu v bezpečí, Peeto, jenom klid," pokouší se mě uchlácholit. Všímám si, že nesedí na klasické židli, ale je umístěn na invalidním vozíčku. Takže nejsem jediný poznamenaný arénou a válkou.

Zorničky se mi rozšiřují strachy a tep znovu stoupá výš. "Co Katniss? Zbavil jsem se jí? Je mrtvá?" naléhavost a šílenství v mém hlase je tak hmatatelné, že ho vnímám i já sám. Přesto mi to nepřipadá špatné. Nevidím v tom nic zlého. 

"Ne, není, Peeto. Ani nemůže být, my ji potřebujeme," mluví tichým a uklidňujícím hlasem. Jeho oči se vpíjejí do mých a pokoušejí se, abych všem jeho slovům uvěřil.

"Nepotřebujete," nakláním se k němu, co nejvíc mi to dovolí popruhy. "Ona je mut, víš? Řekli mi to v Kapitolu. Změnili ji. Vyrobili z ní monstrum. Nesmíte jí věřit ani slovo, prosím," mumlám prosebně a pokouším se ho přesvědčit o všem, co jsem za tu dobu v Kapitolu slyšel.