Přímořskej klan: Stůj při mně

12: vrakoviště

Telka nebyl moc nadšený, že šel se svojí skupinkou na hlídku k vrakovišti. Vždycky když tam v minulosti zavítal, měl to štěstí, že tam potkal učně z orelbělohlavého klanu. Byl si jist, že tam budou i dnes – byla to taková jejich hodinka, a navíc se nějak nemohli smířit s tím, že hranice klanu protíná přesně střed vrakoviště. Chtěli by si ho totiž nejraději nechat pro sebe, a mnohokrát se o tom s přímořskými učedníky hádali. Telka na tohle dnes ale neměl náladu – a nechtěl si ani dát s někým do držky. Nepotřeboval problémy.

,,Vy si myslíte, že tam najdeme nějaký stopy?" ptal se Woody sourozenců. Ti šli skoro celou cestu beze slov, nejspíš mezi sebou hovořili jen telepaticky.

,,Maximálně zesláblý pach kojota, toť vše," pokrčil Telka rameny. Třeba už byl kojot na území orelbělohlavých, a někoho tak rozjebal na cucky. To by bylo skvělé, protože by aspoň neotravoval u nich. Tenhle klan stejně skoro každého sral, takže to nebude žádná újma.

,,Mohl by vypadnout na území těch čurinů, a už se nevracet," odplivla si Nehoda. Nenávist mezi těmito klany je tu zkrátka už odjakživa. Minimálně mezi učni, pro které vždy vrakoviště znamenalo mnoho. Bylo to zkrátka takové to ikonické místo pro pubertální výrostky, něco jako když se týnejdžři poflakují po obchodním domě.

Ještě když na vrakovišti nebyli, jen kousek za ním, pachy orelbělohlavých cítili. Telka protočil oči vsloup, ale vlastně to dělal jen z reflexu. Nikdo ho totiž nesledoval, takže opravdu nebylo třeba tu házet taková gesta. Nehoda si odfrkla. Samozřejmě také orelbělohlavé nesnášela, ale ona si úplně nenechá ujít šanci jim rozbít držku. I když byla stále trochu rozbitá z toho klubu rváčů, co si budem. Jí ale nezastaví nic, ani kdyby na vozíku byla!

Když se pak ocitli u vraků, viděli siluety učedníky ze sousedského klanu. Nebylo jich tu moc, ale zdálo se, jako by tu snad měli nějakou párty! A taky to vypadalo, že jedna dvojice učedníků je v jejich autě! V autě na jejich straně! Byl to jeden z těch městských typů Lincolnu, Telkův oblíbený! Měl totiž měkoučké sedačky v dobrém stavu. Sice teď nebyl čas se tu poflakovat, no, určitě to neopravňuje tyhle fakany smrdět na jejich straně! A ještě si tu k tomu pozpěvovali!

Bylo samozřejmě potřeba, aby jim ukázali, zač je toho lokte, takže si to Telka okamžitě nakráčel k zmiňovanému Lincolnu. To už ale o nich učni orelbělohlavých věděli. Možná o nich věděli už dřív, ale očividně to s nimi moc nehlo. ,,Hele, bratře, než nám rozbiješ hubu, poslouchej–," začal jeden z učedníků postávajících na kapotě jiného auta, ale to už Telka stál u okénka Lincolnu a tahal z něj za zátylek kocoura, který se tam válel společně ještě s nějakou čubkou. Oni si snad dovolují mu pošpinit auto! Hovada!

,,Vypadni!"  štěkl po něm Telka, když ho z auta vyhodil na zem. Týpek játrové barvy s křikem žuchnul o zem, a pořádně si narazil záda. Telkovi to bylo šumafuk, ještě do týpka kopnul. Na jejich území prostě nemají co dělat, tečka! ,,A ty taky!" zasyčel ještě po kočce, která v autě zůstala. Ta ho, kupodivu, poslechla. Protože věděla, že by tam být neměla!

,,Jak si dovolujete nám lízt na území??!" naježila se Nehoda, která se samozřejmě musela k bratrovi přidat. Ani Woody nebyl pozadu – taky se přišel na cizáky ježit a syčet.

Na kapotě sousedního auta (Cadillac Allanté v příšerném stavu, které bylo mimochodem také přímořských), seděl čistě šedivej týpek s bílou náprsenkou, a dost trpělivě pozoroval celou scénu. Vedle u auta stála mourovatá typka, a taky to vše sledovala s vcelku trpkým pohledem. ,,Klid, bratři a sestro, dnes nechceme žádné potyčky. Přišli jsme se rozloučit s naším kolegou, Decibelem Lásky. Jeho duše dnes odešla na věčnost," řka velmi klidným a konejšivým hlasem. No, zkuste někdo Telku s Nehodou konejšit, a vysmějí se vám do ksichtu.