Přímořskej klan: Stůj při mně

47: vzhůru do akce

Sobota, stále. Byla přibližně druhá hodinka po setmění, 60, fahrenheitů, a v táboře bylo poměrně ticho. Před západem se vrátil Hořící Keř-Měsíc s Uličkou Hanby z týdenního setkání s veliteli, a byl velmi rozčarovaný. Zjistil, že kojot neútočil pouze u nich. Jako by kojot slyšel, že se o něm na pondělním shromáždění bavili, a rozhodl se zase začít řádit! Na ráno tedy rozhodl svolat klan, aby provedl nějaké změny v tomhle dočasném režimu. Chtěl pozastavit tréninky, aby se vyvarovali zážitkům z rána. Tyto informace unikli mnohým jedincům, nevyjímaje Spánka. Ten se s Cestovatelem rozhodl si dát dvacet, ale těch dvacet se z psychického vyčerpání přehouplo v dobrou půl druhou hodinu.

Měl nějaké nepěkné sny, které si za chvíli už pamatovat nebude. Probudilo ho z nich odkašlání Plyšákové. A probudilo ho to dost šokantně. Jeho podvědomí totiž moc dobře vědělo, že by teď neměl takhle vyspávat, a tak se probral celý polekaný a zmatený. Musel se rozkoukat, aby se rozvzpomněl, že si vedle Cestovatele dáchl. Ten ještě stále pokračoval ve spánku. „Je čas na převaz!" pokračovala v probouzení Plyšáková.

„Sakra," zamrmlal Spánek a zvedl se. Pak packou zlehka zatřásl s Cestovatelem, který skoro okamžitě zareagoval a pootevřel oči.

„No šup, Spánku! Do práce!" pobídla ho opětovně Plyšáková se smíchem. Ach ach, teď ho tedy pěkně vytáčela. Ale to nebylo osobní, to bylo jen jeho mínus, že zaspal. A nesnášel se za to.

„Jistě, Doktorko Plyšáková. Za pět minut jsem připraven, dobře? Musím si něco honem rychle vyřídit," mňoukl s pohledem mířeným ke své učitelce. Ta pozvedla své imaginární obočí a odkývla mu to. Neptala se, co týpek potřebuje vyřídit, protože si myslela, že jen běží kadit. To se ovšem mýlila, ale to teď bylo vedlejší.

Cestovatel už byl takřka plně při vědomí, a jen sledoval Spánka, který se snažil v klidu odklusat do mučednického doupěte. Bylo potřeba zkontrolovat ty vrstevníky, ale bylo to potřeba už před nějakou dobou. Teď už na obloze byly i první hvězdy. Cestovatel byl naštvaný sám na sebe, že nevydržel být vzhůru, ale to ty bylinky na bolest – prostě ho vždycky hrozně uspávaly. Nešlo se tomu ubránit. Teď se jen modlil, aby tam ti blbci byli.

Plyšáková si mezitím připravila láhev ginu a listy dobromysle. Cestovatel jen střihl uchem jejím směrem. Ta se ale zrovna rozhodla, že začne nějakou awkward konverzaci, která se do aktuální situace vůbec nehodí. ,,Víš, moji veverčáci – Chloupek a Čumáček – se mají taky moc rádi. Jako ty a Spánek! Jsou to kamarádi na život a na smrt!" Zdála se být hepy, že mu mohla tenhle příběh odvyprávět.

Cestovatel se na ní na vteřinku podíval trochu nechápavě. „Aha? Nevěděl jsem, že to jsou veverky," vypíchl jen to důležité. Teď se o tom opravdu bavit nechtěl, ale z nějakého důvodu měl dojem, že v očích Plyšákové zahlédl čertíky, kteří říkali, že si z něj utahuje. Říká to, protože ví, že nejsou jen kamarádi, a chce vidět jeho reakci. Té se však nedočká, protože zrovna, když chtěla něco dalšího namítnout, přiřítil se zpět Spánek.

Už na jeho výrazu bylo jasné, jak bude znít jeho zjištění. Nejsou tam. Ti idioti tam nejsou. Spánek se ale kvůli přítomnosti Plyšákové snažil moc nepanikařit, no, ta na něm samozřejmě poznala, že se něco děje. „Nejsou tam. Nemohli jít ale jenom na klub?" ptal se Spánek Cestovatele, takřka se zatajeným dechem.

Cestovatel zakroutil hlavou. ,,Určitě ne. Ti pitomci se vydali za kojotem, jsem si jist," mňoukl, a bylo mu jedno, že to Plyšáková slyší. Teď už bylo stejně potřeba o tom informovat příslušné dospělé. „Musíš dojít pro Uličku Hanby a všechno jí říct. Nebo jí sem přiveď, a řekneme jí to společně," zaúkoloval Spánka. Ten to odkýval, a hned se vydal tak učinit. Snažil se sic zachovat klid, no, musel jednat rychle.