Přímořskej klan: Stůj při mně

Prolog

Píše se rok 2013, Arizona, první polovina měsíce červen. Slunce právě zapadá, a noc bude temná. Měsíc je v novu, takže nebude moci nikomu vypálit oči svým někdy až přehnaným šajnem. Dnes se na území klanu Přímořského teplota vyšplhala k 90 stupňům fahrenheita, což znamená, že se jedná o zcela standardně teplý den v tomto ročním období.

Svědibřízka, kočka barvy rotvajlera, byla na své již tradiční obchůzce území a blízkého okolí. Po dlouhých 666 dní se nevzdala naděje, že je její zmizelá dcera naživu. Ano, dnes je to na den přesně šest set šedesát šest ďábelských dní od doby, co se její retardovaná dcera začala pohřešovat. Odmítala se vzdát vidiny, že se s ní zase jednou shledá. 

Od doby, co se jednoho krásného dne vypařila z tábora, a již se nikdy neukázala, to šlo se Svědibřízkou z kopce. Musela si to přiznat – je z ní troska. Nelze se jí ale divit! Ztrátu dítěte zvládne jen málokdo. V kočičím světě se to sice tak moc neprožívá, ale kdo jsme, abychom soudili? Ochlupená Záď byla jejím jediným dítětem, takže její ztráta byla zkrátka srdcervoucí. Nikomu dalšímu to sice tolik nevadilo, protože starat se o ní a dávat na ní pozor bylo jednoduše nad kočičí síly, ale co už. Klanové kočky už se nějak smířily se skutečností, že se Svědibřízka zcvokla, a proto už ani dlouhé měsíce nedostala žádného učně. A to se zdála být na rozdíl od některých tak normálním jedincem!

Její jedinou oblíbenou povinností - a také jedinou, kterou mohla plnohodnotně vykonávat - byla hlídka. Hlídkovala pořád, ve dne v noci. Když tedy nespala, ovšem. Neustále se procházela po území a hledala skulinky a zákoutí, do kterých živá noha předtím nevkročila. Věřila, že někde najde nějaký důkaz, nějakou stopu, která by jí mohla napovědět, kde se její dcerka skrývá. Třeba jí zajali člověci! To by byla učiněná tragédie!

I když si Svědibřízka myslela, že den co den objevuje nová zákoutí území, opak byl pravdou. Pořád chodila po stejných trasách a snad už ani nemohla nic nového objevit. Po Ochlupené Zádi se slehla zem. ,,Já nejsem blázen!" Pronesla do ticha. Slunce už skoro celé zapadlo, a obloha začínala nabírat tmavé odstíny. To jí nemohlo zastavit - dokud nedokončí svojí dnešní trasu, nevrátí se zpátky do tábora ani se stádem volů.

,,Vím, že tu jsi, dcerunko, vím to!" Přesvědčovala sama sebe, a nejsmutnější bylo, že v to stále věřila. Nikdo ale nevěřil jí, všichni jí už dávno na pátrací akce házeli bobek. Už více jak půl druhého roku tedy pátrala na vlastní pěst. A vše vycházelo vniveč. 

Teď byla u červených skal. Na místě, kde se nejeden snadno ztratí, protože obzvlášť za šera to tu vypadalo všude dost identicky. Tady kámen, támhle kámen. Tvary se měnily jen minimálně, a tak vás to mohlo velmi snadno zmást. Toho si Svědibřízka nemohla všimnout, protože byla zmatená už bůh ví jak dlouho. Nějaký pátek, nebo i středa, to už bude. Pořád si mumlala něco pod fousky, když jí vyrušilo jakési mručení. Byl to zvláštní zvuk, trochu podobající se trpícímu zvířeti. Něco mezi skučením a vrčením zároveň.

,,Kdo je to?" volala Svědibřízka. Musela zapnout své noční vidění, protože v tom šeru opravdu hovno viděla. Dívala se kolem sebe, ale nic ani nikoho neviděla. Všude samej šutr. ,,Dcerko, jsi to ty?" Na mysl jí samozřejmě přišla myšlenka, že jde o Ochlupenou Záď. Byla už tak pomatená, že jí nenapadlo, že by jí mohlo hrozit potenciální nebezpečí.

Mručení neustávalo, ba naopak snad i sílilo, ale to asi tím, že se musela Svědibřízka blížit k autorovi zvuku. Přišla k jednomu většímu kameni, a už už tušila, že jakmile ho obejde, stane tváří v tvář své dceři, ale mýlila se. V tom zmatení a falešné naději ignorovala i varovné pachy, které okolo byly, a proto byla řádně šokovaná, když se před ní kámen, který tak docela kámen nebyl, pohnul. Zaslepená vírou si nevšimla, že onen kámen je zvíře psovité. Velký a nejspíše i nasraný kojot. 

Svědibřízka ztuhla. Tak moc zpomalené reflexy měla, že neměla šanci nějak adekvátně na situaci zareagovat. Nestihla ani vydat žádný zvuk, natož aby se zvládla otočit na paty a utéct – kojot jí bleskem chytil za krk a zatřásl s ní jako s hadrovou panenkou. Měl v tlamě neuvěřitelnou sílu, nejspíš zvedal v držce těžký váhy, a tak jí hravě zlomil vaz. Svědibřízka to tím pádem měla rychlé, byla kaput. Už nikdy se nedozví, jak to s její dcerou dopadlo. Teda, pokud se nesetkají v Božském klanu, že?

Kojot si tělo vzal sebou, protože měl sakra hlad. Žrádlo z benzínky a vzdáleného Burger Kingu už mu vůbec nestačilo. Chytat pořád psouny bylo únavné. Kočky mu chutnaly mnohem více, a proto když zjistil, že se v těchto končinách zdržují desítky jedinců, řádil tu ostošest. Svědibřízka měla smůlu, že šla zrovna kolem. Ale kdyby to nebyla ona, byl by to někdo jiný, a tak je to nejspíš jedno. Svědibřízka nebyla jeho první obětí, a ani tou poslední...