Přímořskej klan: Stůj při mně

50: pohřeb

Svolání klanu se odehrálo v neděli, dvacátý devátý den tohoto měsíce, kolem třetí hodiny odpoledne. Bylo 80 fahrenheitů, polojasno. Dříve to nešlo, protože všichni byli vyčerpaní. Až teď se kočky daly tak nějak dohromady, aby mohly předsednout k velitelské skále a vyslechnout si vše, co má Hořící Kež-Měsíc a Ulička Hanby na srdci. Přítomní byli opravdu všichni – i koťata, která byla usměrňována Automatickou Převodovkou. Spánek s Plyšákovou dokonce přenesli Cestovatele s pelechem trochu blíže k dění. Ten byl sice rád, že bude u všeho tak blízko, no, už vůbec si připadal jak exponát, když tu musel přede všemi ležet jak invalida.

Nálada byla mezi mnohými pochmurná. „Děkuji, že jsme se tu zvládli sejít," mňoukla Ulička Hanby na začátek. „Jak asi už mnozí víte, mám pár dobrých a pár špatných zpráv. Začnu s těmi dobrými," pokračovala. Všichni jí poslouchali. Nehoda s Woodym seděla kdesi v předu, daleko od Cestovatele se Spánkem a Horou. A rozhodně vypadala sklíčeně.

„Včera jsme se za velké pomoci válečníků z Dobytčího klanu zbavili naší aktuálně největší hrozby – kojota, který zde řádil už více jak měsíc, a kosil nejen naše soudruhy. Když nás u hranic s dobytky našla jejich hlídka, a viděla, jak zoufale žádáme o jejich pomoc, rozhodli se nám podat pomocnou tlapku, a zachránit naše tupé mučedníky před kojotem, kterého se včera tak heroicky rozhodli atakovat. Kojot před námi mínil prchnout, ale povedlo se nám ho zahnat až k velké silnici, kde skonal pod koly nákladního automobilu." Ulička vše vyprávěla klidně a bez emocí. Všichni jí tiše poslouchali. Tak takhle to tedy dopadlo, díky bohu. „Bohužel, Žabí Ksicht z Dobytčího klanu utrpěl vážná zranění, a je nyní v kritickém stavu. Z našich řad to odnesl náš mučedník, Televizní Kanál. Je to opravdová tragédie, vezmeme-li v potaz, že ještě téhož dne skonala rukou kojota i naše milovaná soudružka Marná Lásky Snaha," povzdechla si Ulička Hanby. „Děkuji za pozornost, to je ode mě prozatím vše, a předávám slovo veliteli." Seskočila na skále trochu níž, a přenechala tak slovo Hořícímu Keř-Měsíci.

Ten se postavil na nejvyšší bod své skály, a přejel všechny přítomné dost nasraným pohledem. Klasicky. „Jak jste mohli slyšet, za pomoc vyřešit celou situaci, kterou způsobili naši mučedníci, vděčíme převážně našim sousedům. Až toto shromáždění skončí, budu jim muset jít osobně poděkovat," zamručel. „Naši mučedníci měli pocit, že celou kojotí šlamastyku zvládnou vyřešit sami, a tak po celý měsíc vedli své vlastní pátrání, a dokonce si založili nelegální boxerský klub. Je pro mě absolutně nepochopitelné, že to uniklo naší pozornosti. Na vině jsme všichni!" Výborně, výčitky přicházely od velitele velmi pohotově. ,,Tyto mimoškolní aktivity vyvrcholily v jejich samaritánský atentát na kojota, který dopadl katastrofálně. Díky jejich stupiditě vyhasl mladý život – a zcela zbytečně! Nechť je jim smrt jejich vrstevníka trestem! U toho však nezůstanu. Všem učedníkům s okamžitou platností uděluji důtku – nehodlám řešit, kdo na tom měl jaký podíl, prostě jí máte všichni. A beru zpět dosavadně udělená vyznamenání, což se týká, tuším, Smilného Cestovatele a Automobilové Nehody. To by však vedle smrti vašeho kamaráda měly být jen druhořadé tresty," odfrkl si a propálil učedníky pohledem. „Doufám, že podobné události se děly opravdu jen výjimečně, a hlavně naposledy."

Cestovateli byla nějaká další důtka u piče. A ani, že přišel o vyznamenání, ho nezajímalo. Jak velitel řekl, největším trestem je rozhodně pocit viny ze smrti vrstevníka. Stačilo mu, že zachytil Nehodin pohled, který po něm hodila. Jo, byla fakt nasraná, a on měl pocit, že právem. Měl pro jejího bratra udělat víc. Měl.

„Chci moc poděkovat našim válečníkům, kteří se podíleli na včerejší akci. Mučedníci by vám měli být do smrti zavázáni, protože jste jim zachránili životy. Za tento čin vás rozhodně nemine nějaké ocenění," pokračoval Hořící Keř-Měsíc. Ano, čas od času někdo v klanu dostal ocenění za mimořádný čin, který vykonal. V tomto případě tu bude ocenění nejspíš na místě. „Po setmění se tu sejdeme, abychom uctili památku všech našich zesnulých jedinců, kteří padli rukou kojota. Jmenovitě Svědibřízka, Abrazivní Článek, Marná Lásky Snaha a Televizní Kanál – prosím, zapamatujte si jejich jména. Jména obětí jsou vždy důležitá. Každý, kdo se zúčastní, si může klidně připravit nějaký proslov, abychom tuhle věc mohli uzavřít. Děkuji, nyní mě omluvte – čeká mě návštěva sousedů." A s těmito slovy se pomalu odklidil ze skály.