Přímořskej klan: Stůj při mně

26: doučování číslo dvě

Středa večer, čas na hlídku. Respektive doučování z technik boje. Nebo taky sezení u psychologa. Každý to viděl holt jinak. ,,Co se dělo na včerejším klubu?" ptal se Cestovatel Zkrocené Hory, když šli směrem k vaně. S Telkou se už sice viděl, ale ještě s ním nemluvil. Očekával, že mu absenci týpek vyčte, ale ten ho zase jen sledoval tím svým pohledem, kterým každého soudil. Myslel si tedy evidentně své, ale dobrou otázkou bylo, proč to neřekl i nahlas. To nebylo u něj zcela běžné, že?

,,Strašně dlouhou dobu se dvojčata hádala, kdo z nich je vlastně na řadě. Předháněli se v tom, kdo se narodil první. Nakonec to vyřešil kámen, nůžky, papír, a na řadu šla Nehoda. Vylosovala si Woodyho, a tak se prostě poprali," pokrčil Hora rameny. ,,Kde jste byli vy?" ptal se zvídavě, nikoli vyčítavě.

Cestovatel si přehrál, jak se opětovně se Spánkem oddával durmanu, a nenašel žádnou dobrou výmluvu. ,,No," začal, ale nic z něj nevylezlo. A když hledal odpověď na Spánkovi, nic tam nenašel.

,,Jako mně je to jedno, jenom jsem se bál, že si mě Nehoda vylosuje, a já si nebudu vědět rady. Podpora by se mi šikla," pousmál se Hora. Ještě se necítil úplně ready na nějaký klubový duel, ale kdyby byl vylosován, nějak by se s tím chtěl poprat.

,,Promiň," zamumlal Spánek omluvně. No, jemu bylo docela fuk, že na klubu nebyl, protože se ho stejně brzy přestane účastnit. Až se vydá směr zdrávka, nejspíš docházet přestane. Maximálně se zajde podívat a své vrstevníky ošetřit, ale to koneckonců budou moci přijít za ním, ne? Už se nehodlá klubem dál mučit. ,,V pátek přijdu." Slíbil kamarádovi, a ten se usmál. I Cestovatel to souhlasně odkývl.

,,To bude fajn," mňoukl Hora. Jednou na něj stejně řada dojde, tak bude fajn tam mít rádce. ,,Co budeme dělat dnes?" ptal se posléze.

,,Rozpohybujeme Spánka," řka Cestovatel. Jak slíbil, tak má v plánu splnit. Dát mu chce zase nějakou lekci psychologie. Věřil, že mu kapáneček sebevědomí mohl přidat ten střet s matkou, ale uvidíme.

Spánek se zhluboka nadechl. Byl opravdu štěstím bez sebe. Hrozně moc se chtěl naučit se bránit proti nepřátelům, ale zároveň nechtěl. Boj ho jednoduše stresoval, a to i ten tréninkový. ,,Nemyslím, že se ti to nějak podaří," pronesl nahlas.

,,No, a to je právě ono. Ty si musíš hlavně věřit. Aspoň trošku." To se to Cestovateli kecalo, no jo. Ten s tím problém neměl, ale měl nějakou představu o tom, jak těžké to musí být. Jak daleko od reality ta představa byla je záhadou.

Spánek letmo pokývl hlavou. ,,Jo, já to zkusím. Já se fakt ale snažím skoro vždycky, a vypadá to pak stejně katastrofálně." I když se snažil jak chtěl, výsledek byl pořád stejný. Pořád to vypadalo jak kdyby chtěl někdo zmlátit dítě z mateřské školky.

,,Tak uvidíme," pousmál se Cestovatel. Proč to s ním ještě nevzdal? Věřil, že ten blok v hlavě se dá překonat. Vždycky to jde. Chce to jen vůli, a taky desítky hodin s psychologem, ehm. A taky to s ním nevzdal, protože je to Spánek, to hlavně.

Jak byli na místě, Hora skočil do vany. Zdálo se to být random, ale materiál, z kterého byla vana vyrobena, příjemně chladil jeho chlupaté tělo. ,,Budu vás sledovat odtud," zazubil se na Cestovatele se Spánkem, když si všiml, že ho zvídavě pozorují. Bohužel neumí psát, takže si nemůže dělat poznámky, ale zkusí si vše důležité zapsat do kůry mozkové.

,,Dobrá," mňoukl Cestovatel a odvrátil pohled k Spánkovi. ,,Připrav se," mňoukl k němu. Spánek se neuměl připravovat, takže jen poodešel do prostoru. Tělo měl jako vždy přikrčené. Vypadal, jako by čekal, až ho někdo zmlátí. A vypadal s tím smířený. To je veru smutný pohled. ,,Řekni mi, jak ses cítil, když ses tuhle postavil své mámě. Jaký to byl pocit?"