Mafián

1

„Na nějaký čas jsem odjel. Nemějte o mě s mámou strach."

Ozýval se v hlasové schránce hlas mého otce. Nesnášela jsem když nazýval Jennifer matkou, když mojí matkou nebyla. 

„Musel jsem pracovně odletět zase do USA, ale za pár dnů se vrátím. Můžete čas mezitím strávit spolu. Trochu se konečně sblížit. Kouknout na nějaký film. Třeba ten s věznicí Shawshank. Mandy, ten je náš oblíbený. "

Nikdy jsme ho společně neviděli. Otcův hlas zněl v rozhovoru zvláštně, možná roztržitě a povídal nesmysly. Měla jsem z toho divný pocit.

„Užijte si to. Zachumlejte se hezky bezpečně do deky a jděte se na něco podívat. Já jsem do pár dnů zase u vás.  Tak pa."

„Pa." odpověděla jsem mu do ticha naší vilky. Nacházela jsem se právě v našem letním sídle. Otec Xin Yuan vlastnil Diogran, prominentní a prosperující firmu s léčivy.  Podnikal v USA i Mexiku a chladnější měsíce jsme raději trávili v naší residenci v Mexiku. Bazény, veliké tropické zahrady a teplé počasí byly lákavější než cokoliv v USA.

Jen kdybych tu nemusela být s Jennifer. Tajně bych toužila vypadat jako ona. Jennifer je prostě nádherná, skoro stejně stará jako já. A je hlavně neuvěřitelně hubená. Vzali se s otcem již před pár lety. Vyměnil ji za podobný model ženy, která však už v té době na něj byla buď moc přestárlá nebo ztloustla. Táta to tak dělal už dlouhá léta. Zatímco on stárnul jeho manželky zůstávaly stále stejné. Mám otce ráda, ale tohle prostě nesnáším. Když jsem byla mladší zkusila jsem se s ním hádat, ale nemělo to žádnou cenu.

Tenhle otcův nemilý zvyk, měl za vinu, spoustu mých psychických problémů. Když zrovna nevypadáte jako modelka a váš otec vám ukazuje, že štěstí mají v životě jen dokonale vypadající ženy a to jen do té doby, než jejich krása vyprchá, je to poněkud zdrcující. Zároveň se rychle dostávám do věku, který už můj otec bere u jeho partnerek jako stáří. Bože, je to strašné pomyšlení. Ale aspoň mám tátu, který je schopný platit my drahé terapeuty, abych na své sebelásce mohla pracovat.

Rozhodla jsem se, že zaběhnu za Jennifer a hlasovou zprávu jí pustím. Má přeci jen právo vědět, kde se nachází její manžel. Chvíli jsem ji po rozlehlém moderním sídle hledala, než mi došlo, že je určitě v posilovně. Aby si udržela její dokonalou postavu, trávila v posilovně hodiny. To byl možná důvod, proč jsem oproti ní vypadala, tak hrozně, do té posilovny mě nikdo nedostal ani násilím.

Zrovna běžela na běžícím pásu. Když si mě všimla zastavila stroj a vyndala si z uší sluchátka. „Co to máš s vlasy?" Řekla a zvedla jedno obočí a pozorně sledovala mé teď už blond vlasy.
„Odbarvila jsem si je." odpověděla jsem prostě. Nehodlala jsem ji sdělovat moje důvody. Stejně by je nepochopila. Ve slabé chvilce jsem si obarvila vlasy s myšlenkou, že jako blondýna spíš zaujmu muže a konečně se budu někomu líbit. Už vidím mého terapeuta, jak by nad tím lomil rukama. A slyším ho říkat: „Vaše hodnota se neodvíjí od toho, co si myslí jiní, Mandy." A má pravdu, jen je tak nějak těžké, vyhnat takové myšlenky z hlavy.
Tohle Jennifer, co vypadala jako opálená bohyně, nemohla pochopit.
„Řekla jsem si, že potřebuju změnu." řekla jsem raději.
„Hmm, je to zajímavé." řekla mi na to nevlastní matka a já celá zarůžověla. Neznělo to jako pochovala, ale snažila se být milá.
„Dost o mých vlasech, máme hlasovou zprávu od táty. Chceš si ji poslechnout?"
Kývla hlavou na souhlas a já zprávu přehrála a poté odešla pryč z nenáviděné místnosti. Ještě jsem slyšela, jak Jennifer znovu spouští běhací stroj.

***

Seděla jsem před velikou televizí, ale neměla jsem se k tomu ji zapnout. Chtěla jsem si pobyt v zimním sídle užívat, ale musela jsem stále přemýšlet nad tátou. Bylo podivné, že se s námi ani nerozloučil. Muselo jít o něco opravdu urgentního...nebo nebezpečného. Přeběhl mi mráz po zádech. Otec zněl opravdu divně. Proč? Měla jsem v hlavě příliš mnoho otázek.
Znovu jsem zprávu spustila. Zněl zvláštně, jakoby se snad bál. O nás nebo o něj? Dával důraz na některá slova. Strach? Do USA? Bezpečně? Jděte? Proč zrovna tohle zdůraznil? Při normální mluvě slova nikdy nezvýrazňuje jako teď. 

„Kouknout na nějaký film. Třeba ten s věznicí Shawshank."

Nikdy přece nebyl mým oblíbeným filmem. Jak se ten film jmenuje? Útěk z věznice Shawshank. Vynechal slovo útěk, snaží se nám něco naznačit.
Najednou jsem zpanikařila, bože, chovám se úplně nelogicky. Hysterčím. Ale i tak jsem se rozeběhla do hangáru. Stále tam stálo naše rodinné letadlo. Otec by přece letěl v něm. Musí být někde v Mexiku nebo letěl s někým. Každopádně nám se snažil naznačit, ať jedeme do USA. 

„Pober si to nejdůležitější, odlétáme." rozkázala jsem Jennifer, hned jak si vytáhla sluchátka z uší.
„Blázníš?"
„Otec se nás v té zprávě snažil varovat, nemám čas ti to teď vysvětlovat. Prostě pojď. " Zmateně začala sbírat nejnutnější věci. Lezlo mi na nervy, jak dlouho jí to trvalo. Ale nejspíš se bála, protože jsem působila jako naprostý šílenec. Pokud jí otec vyprávěl o mých psychických problémech, je její domněnka nepravdivá ale oprávněná. Hned, jak jsme sebraly všechno důležité, jsme běžely do hangáru. 
Dobíhaly jsem zrovna do soukromé letištní haly, když dovnitř vtrhli muži v černém. Jeden z nich, vypadal jako vůdce, na nás zamířil zbraní.
„Ani hnout!" rozkázal a já se neopovážila ani nadechnout. „Kampak se nám slečinky chtěly dostat?" zeptal se a v jeho angličtině byl jasně patrný mexický přízvuk.
Já se neopovážila odpovědět.
Když zjistil, že se nemáme k odpovědi, rozmrzele vydechnul.
„Palte!" rozkázal a bylo to poslední, co jsme s Jennifer slyšely.