Mafián

22

„Měl bys vidět, jak na tebe civí. Jak na svatej vobrázek. Netušil jsem, jak skvěle jsem se s tím sňatkem trefil." Polil mne studený pot. Poznala jsem Salvadorův odporný hlas. O čem to mluví? Teď tam vejít nemohu.

„Mám ti poděkovat?" odvětil chladně Diego. Nešlo poznat, jestli s otcem souhlasí či nikoliv. A dnešní Diegovo chování mi odhadování neulehčilo.

„Zajímalo by mě, jak se ti povedlo si ji takhle ochočit." řekl Matteo. Ochočit? Takhle se mluví o zvířatech, ne o ženách. Elena s Jennifer jsou přece uvnitř. A i kdyby nebyly, je tak složité vidět ženy jako lidi. Nemají kousek soudnosti. Chvíli jsem přemýšlela, že dveře rozrazím a smažu jim samolibé úsměvy z tváří, ale nemám na to dostatek odvahy. Stála jsem přede dveřmi jako přikovaná a poslouchala dál.

„No, prostě je po mně. Netušil jsem, nevěřil jsem, že to máš v sobě, Diego, myslel jsem si, že je tvé jednání, pokud jde o ženy, příliš šílené a kruté nato, abysis je vytvaroval k obrazu svému, ale mýlil jsme se. Pochopil si důležitost situace a Yuanovu dceru jsi bravurně proměnil v naší loutku. " Najednou mi došlo, proč Elena přišla s tak originálním tématem hovoru. Bavili se o tom celou dobu, co jsem byla pryč.

„Na slovo tě poslechne a ptá se tě na povolení. Překvapils." řekl zamyšleně Matteo. Diego nic neříkal.

„ Nekruť tu hlavou. Udělal jsi mi radost, Diego, to je vše. Samozřejmě rozumím, že tahle "krasavice" asi tvůj typ nebude, ale můžeš s ní klidně být jen na chvíli. Než se ta záležitost s jeho firmou vyřeší." Jestli jsem před chvílí plánovala rozrazit dveře, teď mi sklaplo. Salvador se na chvíli odmlčel. Když začal mluvit jeho tón hlasu nebyl bodrý ale najednou varovný až opatrný.
„Dávej si pozor, víš jak to skočilo s tvojí matkou. Tyhle ošklivky vždycky zešílí, když se jim přestaneš věnovat."

„A dost! " křikl najednou ostře Diego. „ Drž hubu! Nechci už o nich slyšet ani slovo."

„Já jsem to..." začal se ospravedlňovat Salvador.

„Řekl jsem to snad jasně?!?" okřikl ho Diego a nepustil ho tím k dalšímu slovu. Srdce v mojí hrudi bilo jako na poplach. Museli ho slyšet bít i v jídelně, protože tam najednou nastalo hrobové ticho. I když to bylo to poslední, co jsem zrovna chtěla udělat, věděla jsem, že musím vejít dovnitř. Nemůžu tu prostát celý večer. Lepší po tomhle rozhovoru než při něm.

Vešla jsem do jídelny a rychle zaplnila místo po boku Diega. Atmosféra v místnosti byla mrazivá a všichni mě zvědavě pozorovali. Tolik párů očí, co mě kontrolují, bylo to nepříjemné. Jen Diego se na mě ani netočil. Nevím, co jsem čekala. Přisunula jsem si židli blíž ke stolu.
Salvador zatleskal a sluhové začali nosit hlavní chod. Já si jich ale nevšímala, protože jsem najednou ucítila na svém stehnu dotyk. Podívala jsem se dolů a spatřila jsem Diegovu ruku jak nenápadně hledá tu mojí. Letmo jsem se ho dotkla a on mojí ruku pevně a chlácholivě stiskl. Snažila jsem se uhasit malý ohňostroj, co ve mě vybuchl. Nesmí si se mnou takhle hrát. Dnes mi přece řekl, že o náš vztah nestojí.

Ostatní opatrně zabředli rozhovor na bezpečné téma jídlo. Diego palcem jemně pohladil moji ruku a pak mě, k mojí nelibosti, pustil a začal jíst. Jennifer (také k mojí nelibosti) měla přisunutou židli u Salvadora. Dělala jsem, jakože si toho nevšímám, jakože mě to neužírá zevnitř. Aspoň už mu nesedí na klíně.

Také jsem si všimla, že hned jak mě Diego pustil, usadil se mi v žaludku podivný pocit. Strach, nervozita a nenávist nebo všechno dohromady. Byl to děsivý pocit, že dnes večer se stane něco strašného. Přála jsem si, aby mě Diego zase chytil a ten pocit odešel, i když jsem věděla, že Diego je stejný padouch jako všichni ostatní.