Mafián

5

„Bude se mi o tom zdát. Bylo to šílené, Juane. Netušil jsem, že to zajde tak daleko." slyšela jsem mužský hlas. Neprozrazoval žádné emoce. Prořízl moje zvláštní snění navozené uspávadlem.

„Prostě se jí omluv." řekl jiný muž. Začala jsem pomalu vnímat své okolí. Jeli jsme v nějakém dopravním prostředku. Nejspíš v autě. Ležela jsem na boku, hlavou na něčem měkkém a někdo mě hladil po paži od ramena až k loktu. Cítila jsem si klidná. Kde to jsem? Kdo je ten muž? A kam to jedeme?

„"Je mi to líto" říct prostě nemůžu." odpovídal první hlas, jemuž jsem nejspíš ležela na klíně a který mě hladil. Byl mi nějak povědomý. Můj bože, vždyť je to Diego. Když zrovna nekřičí zní jeho hlas docela jinak. Ihned jsem otevřela oči dokořán a vystřelila do sedu. Hlava se mi z toho zatočila a měla jsem z toho mžitky před očima. „Neměla bys dělat tak prudké pohyby." Jeho poznámky jsem si nevšímala a odsedla jsem si od něj co nejdál.

Teprve teď jsem se rozhlédla, kde to vlastně jsem. Byly jsme na zadních sedačkách nějakého auta. Ve předu řídil chlap. Nejspíš Juan. Připásala jsem se pásem a otočila se na Diega. Nevypadal naštvaně, že jsem si odsedla. I když jsem to nemohla vědět jistě, i v autě měl nasazené sluneční brýle. Stále měl na sobě jeho černý svatební oblek, i když byl trochu pomuchlaný, stále v něm Diego vypadal elegantně. U jeho nohou leželo velké černé psisko a hned jak jsem se zvedla z Diegových nohou, využilo toho a položilo si svou masivní hlavu na Diegova kolena. Další pes spal na místě spolujezdce navlečen do černých kšír. 

„Dobré ráno, Mandy. " Všiml si, že koukám dopředu a dodal: „To je Juan Ramirez, jeden z mých nejvěrnějších zaměstnanců." Hned jsem k našemu řidiči pocítila nenávist, pracuje pro Diega. 

„Kam to jedeme??" slyšela jsem jak se naštvaně ptám Diega. Bylo to zvláštní, jako bych ani sama neovládala, co dělám. Má pusa mluvila dřív, než jsem se nad tím zamyslela. Prostě intuitivně. Já se cítila omámeně. Jako bych pozorovala svoje tělo z dálky. Uvědomila jsem si, jak hloupě se chovám, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nesmím ho rozhněvat. Má nějak narušenou osobnosti nejspíš ji má rozdvojenou a není logické mu odporovat. Musím se naopak získat jeho důvěru, abych mohla naplánovat svůj útěk.

„Ke mě domů. Svoji rezidenci jsem nechal postavit dál od ostatních. Mám rád soukromí.
Dlouho tam nepobudeš, letadlo je už domluvené."

„Jaké letadlo?" odpověděla mu automatická Mandy, co říkala, vše, co jí napadlo. Ne já.

„K tobě do USA. Nerad bych tě tu držel, vrať se zpátky za otcem."

„Tak proč jsi si mě tedy vybral?" řekla jsem a snažila se nejspíš, aby to neznělo ublíženě. Kdybych teď mohla ovládat své tělo, určitě bych se profackovala. Neměla jsem právo se tak cítit, ale někde hluboko uvnitř jsem se tak cítila. Vím, co to způsobilo, moje trauma, které ničí jak můj normální život tak i to, co z něj zbylo po únosu. To, že poznáš a pojmenuješ své intruzivní myšlenky, je první krok k uzdravení. Jako bych slyšela svého terapeuta.
Ale já se líp rozhodně necítila.

Ten muž mě unesl, donutil mě ke sňatku, připravil mne o panenství před mnoha lidmi a já se zajímám o to, proč mě nechce. Dávalo to smysl, byl to první člověk, který prokázal, že ho zvráceným způsobem přitahuji. Ten pocit, který moje nezdravé myšlenky braly jako něco, co vytváří mou hodnotu jako člověka. Jediný člověk, který ukázal aspoň zrnko zájmu, mě při první příležitosti posílá pryč. Asi nějakým pokřiveným způsobem dávala má ublíženost smysl.

„Mě zase udivuje, že jsem o tebe nemusel bojovat s Matteem." řekl zamyšleně.

„S tvým bratrem?" zeptala jsem zaraženě. Bojovat?