Mafián

16

„Jsi spokojená s odpověďmi, co jsme získali?" zeptal se, když jsme nasedali do auta.

„Nevím." odpověděla jsem po pravdě.

„Já jsem rád, že jsi jela se mnou." řekl po chvíli ticha Diego.

„Vážně?" vyhrkla jsem překvapeně. Takovou větu jsem od něj nečekala.

„Donutila jsi mě dostat odpovědi. Kdysi jsem vždycky po odpovědích pátral do konce, ale v poslední době jsem se soustředil jen na jednu věc. " Zhluboka se nadechl a pokračoval. „A vždycky se hodí připomínka toho, co moje rodina páchá. "

Já jsem byla zkroušená z toho, co jsme se dozvěděli a cítila jsem se bezmocně, protože s tím nemůžeme nic udělat. Na druhou stranu jsem konečně nebyla odstrčená v mém pokoji a získala jsem nějaké informace o Leonových a jejich mafii.

„Ale příště už tě s sebou nevezmu." dodal po další chvíli ticha. To byla konečně reakce, co jsem čekala. Celá další cesta probíhala v tichu. V ohlušujícím, úmorném, matoucím a zraňujícím tichu. Potřebovala jsem si uležet v hlavě, jak se vlastně cítím, než s ním o tom budu diskutovat.

***

Připravená na nutný rozhovor jsem byla až později odpoledne v Diegově rezidenci. Vešla jsem do jeho kanceláře, ale nebyl tam. Musí být u něj v pokoji. Přeběhla jsem dům a vtrhla mu do pokoje. Byl tam. Zrudla jsem. Vtrhla jsem takhle do jeho pokoje? Co mě to popadlo? Zapínal si zrovna první knoflík u černé košile. Měl mokré vlasy, asi zrovna vyšel ze sprchy a oblékal se. Naštěstí už měl aspoň kalhoty, to by bylo ještě trapnější. Přestal se soustředit na knoflíky a košili nechal rozepnutou. Teď už se soustředil jen na mě. Naskytl se mi pohled na jeho svalnatou hruď a všechno se mi vykouřilo z hlavy. Proč jsem sem vlastně vtrhla? Snaž se, Mandy. Zhluboka jsem se nadechla. Hrdě jsem k němu došla a neopovážila se dívat na jeho hruď.

„Asi bychom si měli promluvit." řekla jsem méně jistě, než bych chtěla. Naklonil se ke mně a já si uvědomila, že jsem k němu přišla až příliš blízko. Do prostoru kde jsem se cítila nesvá. A zase jsem o dva kroky ustoupila.

„O tom že by ses měla naučit klepat?" zeptal se s šibalským úsměvem a o dva kroky blíž ke mě přistoupil. Protočila jsem očima. Byla jsem nervózní a tak jsem ustoupila zase. Najednou jsem nechápala, kde se ve mě před chvílí vzala taková troufalost sem vtrhnout.

„Ne, ta konverzace v autě." odpověděla jsem mu. Otráveně vydechl, vzal mě za ramena a ani nevím, jak se to událo, ale byla jsem natlačena na zeď a Diego stál hned přede mnou. Velmi velmi blízko mě. Jednu ruku měl opřenou u mojí hlavy. Stál hluboko uvnitř mojí osobní zóny. Jeden silný nádech a dotkli bychom se. V hlavě mi zvonil poplašný alarm, ale nebylo úniku. Prostor kolem mě byl cítit pánským šamponem a Diegovou osobní vůní.

„Mandy, není o čem, já svůj názor nezměním. Zhroutila ses mi v náručí, a to jsme zatím nezažili nic neobvykle strašného." oznámil mi.

„Nic strašného?" vyhrkla jsem překvapeně. Řešili jsme vraždu dítěte? No dobrá, detaily stranou. Nahlas jsem vydechla a pokračovala, „No to máš jedno. Jen mě vážně nebaví sedět v koutě a nic nevědět. Není to fér a dneska jsem se po dlouhé době cítila, že dělám aspoň něco trochu užitečného. "

Nic neodpovídá. Stále měl opřenou ruku vedle mě, ale nic neříkal. Proč nic neříká? Ústa měl v rovné linii. Urazila jsem ho nějak? Neřekla jsem to zrovna nejmileji. Ale možná je to proto, že mě natlačil na zatracenou zeď. Bože, celý dnešek byl katastrofa.
„Zdá se mi, že naše fungování bez dohod moc nefunguje. Celý den se jenom hádáme. " řekla jsem opatrně.