Mafián

26

Seděla jsem v jídelně a upíjela čaj. Na stole jsem měla položený mobil, na kterém mi běželo asi sté video, kterému jsem nevěnovala žádnou pozornost. Nechtěla jsem tu však být v tichu, kdy by mi společnost dělalo jen mé pochroumané svědomí.

Znáte takový ten pocit, kdy byste se měli nějak cítit, ale zdá se, že necítíte nic. Situace je příliš komplikovaná, aby to moje amygdala zpracovala a vytvořila adekvátní reakci. Nevěděla jsem, kde se ve mě vzala ta brutalita, ale nenašla jsem v sobě ani zrnko lítosti. Co se to ze mě stává za člověka?

Z dumání mě vytrhl až hrom.

Přichází podzim. V tomto kousku světa se to začne ukazovat chladnými nelítostnými dešti. Do skleněných dveří vedoucích na nádhernou zahradu začali narážet agresivní kapky. Viděla jsem, jak se oceán začínal pod silou nebes bouřit. Začali se zvedat velké vlny. Vlny se tříštěly o pláž s nevídanou agresí a tlačily před sebe vše, co mělo tu smůlu a bylo ve vodě. Zvedla jsem se a fascinovaně se na tu ukázku síly matky Země šla podívat. Proti vlnám však v hustém dešti bojoval člověk. Neochvějně plaval proti větru a bouři a udržoval svůj směr. Počkat, není tam Diego? Určitě si šel zaplavat, aby se uklidnil. Pokud tam šel však rovnou, musel teď plavat několik hodin.

Bez hlubokého přemýšlení jsem vstala a vyběhla ven. Nedbala jsem na nepřízeň počasí. Zatraceně. Hned přede dveřmi se do mě pustily tvrdé kapky vody. Než jsem došla na pláž byla jsem promočená na kost.

"Diego!" zavolala jsem do oceánu. "Vrať se!" Vítr mi sebral však veškerou sílu hlasu. Mohl mě přes to burácení vůbec slyšet?
S novou vervou jsem křičela jeho jméno, ale pokud mě slyšel, nedal to na sobě znát. Zatracenej Diego, pomyslela jsem si a vběhla do vody. Byla jsem stejně celá mokrá. Slaná voda už to moc horší neudělá. Znovu a znovu jsem křičela jeho jméno. Musí mne přece slyšet i přes ten déšť?! Tolik k tomu, že mají nevidomí lepší sluch. Začala jsem k němu plavat, nezbývalo mi nic jiného. Pokud tu bude ještě chvíli plavat padne vysílením, nebo do něj uhodí blesk. Vlny byly ještě silnější než vypadaly. Když jsem se však potopila pod vodu, šlo plavat mnohem lépe. Musela jsem si ale dávat pozor, abych neztratila správný směr. Pod vodou vládlo ticho, které kontrastovalo s kalamitou nad hladinou a neuvěřitelně tlumilo okolní svět. Než jsem k němu doplavala nalokala jsem si slané vody, kterou mi oceán chrstnul nečekaně silnou vlnou do obličeje. „Diego, nebuď debil, pojď pryč!" křičela jsem a snažila jsem si přitom nenalokat znovu. Plaval přivázaný k nějakému lanu, aby se stále držel ve stejně trase a zůstal zorientovaný.
Zastavil se a začal šlapat vodu, bylo však vidět, že s ním divoká voda zmítá. „Mandy? Co tu dělaš?! Jdi pryč. " odpověděl hned. Zněl zmateně a slabě. Působil, jakože netuší, že kolem něj probíhá bouřka.

„Bez tebe nejdu. chceš abychom tu umřeli?" vyčítala jsem mu.

„Ty ne, jdi pryč, Mandy."

Vzala jsem ho bez skrupulí za paži a plavala směrem ke břehu. K mému překvapení se se mnou nepral, cítila jsem, jak neuvěřitelně slabý byl. Asi na to ani neměl energii. Já však musela využít veškerou svou, abych nás vytáhla na břeh. Kapky do mě nelítostně bodaly, nemohla jsem plavat pod vodou a vlny se s námi snažily zmítat. Zvedaly se s větší vervou než předtím a burácení blesku ve mě vzbuzovalo strach. Došlo mi, v jak zatraceně nebezpečné situaci jsme. Měla jsem však cíl. Když jsem ho vytáhla na pláž byl slabý jako věchýtko. Padl na pláži a zůstal ležet.

„Diego?! Co sis myslel, že děláš? Snažil ses zabít? Plavat v bouřce. Větší debilitu sis vymyslet nemohl. Čehopak sis myslel, že tím dosáhneš..." jela bych do něj dál, ale najednou jsem se zarazila. Ležel tam. Vysíleně dýchal. Bože, on se snad opravdu snažil zabít. Zakrvácená pěst, se kterou celou dobu plaval, ho musela šíleně pálit. Sůl v čerstvé ráně. Au. Tohle byla jeho snaha, jak si ublížit, nechtěl si vyčistit hlavu.