Mafián

18

„Tede, Sarah to je Mandy. Seznamte se." řekl Diego a já pochopila, proč tak zareagoval na moje objetí. Na obrazovce počítače ve skupinovém videohovoru se na mě zubily kromě mě a Diega ještě dvě cizí tváře. Moje ruce, které mu byly zavěšené kolem krku, mi najednou ztěžkly.

V mém obličeji, který na mě zíral z obrazovky, zmizela všechna barva. „Těší mě." řekla jsem a tvář z bíle přes všechny možné barvy přešla na rudou. Rychle jsem ruce z Diegových ramen sundala, jakobych se popálila. Sarah a Ted, neznámí účastníci hovoru, mě se smíchem pozdravili.

„Budeme muset končit." řekl s pozvedlým kouktem Diego a dvě pro mě nové osoby, se zase rychle rozloučili a hovor skončil. Dnes to Diegovi obzvlášť slušelo. Kudrnaté prstýnky tmavých vlasů se leskly na silném dopoledním slunci, které do pracovny přicházelo oknem. Byl oblečen v černém pohodlném domácím oblečení a rozvalovat se v křesle u jeho počítače v póze, která působila skoro otevřeně a přátelsky. Dokonce se i usmíval. Jen ty sluneční brýle na jeho nose mezi námi tvořili bariéru. „Zase jsi zapomněla ťukat." řekl naoko nazlobeně ale stále s úsměvem.

„Nic jsem neslyšela, myslela jsem, že jsi tu sám." ospravedlňovala jsem se. „Jak má člověk vědět, že s někým voláš když v tom hovoru nic neříkáš, to bych pak..." Chytl mě za ruku a tím mě umlčel.
„Jsi tu z důvodu, z jakého si myslím?" skoro zavrňel otázku. Dnes byl v nějak překvapivě dobré náladě.

„Ano." pípla jsem.

Strhl si mě na klín. „To je dobře. Dneska jsem přepracovaný a potřeboval bych někde upustit páru. Naštěstí jsi zrovna po ruce." řekl a jeho úsměv jakoby se rozšířil. Po ruce? Bože, proč zapomínám na to, že jemu na mě nezáleží. Stejně jako nikdy nikomu. „Myslím, že bys měla nějak odčinit to, že jsi zkazila můj pracovní hovor." nabídl mi. Jednou rukou mi vjel do vlasů a začal je prohrabovat.

„A jak bych to měla, prosimtě, udělat?" řekla jsem typická poslední slova.

„No tak pro začátek bys mi ho mohla vykouřit..." nabídl. Vytřeštila jsem oči.

„Nikdy jsem to nedělala." řekla jsem váhavě.

Ten ďábelský úsměv, který doteď zdobil jeho tvář zmizel. „Promiň, nechtěl bych tě do ničeho nuti..." Umlčela jsem ho polibkem. Políbila jsem ho! Nebylo nic víc vzrušujícího než když na mě bral ohledy. Když mu na mě záleželo a když mi nechtěl udělat nic, co by se mi příčilo. Když spolu naše jazyky začaly svádět válku, zdálo se mi, že teplota v místnosti se zvýšila o tisíce stupňů. Byli jsme přímo propojení. Díky tomu, že jsem seděla na jeho klíně, jsem si všimla, jak na mě jeho tělo reaguje. Přitahuje mě to.

„Přeci jen jsem nezaťukala, to se musí nějak potrestat." řekla jsem a šibalsky jsem se usmála. Když jsem si uvědomila, co dělám zrudla jsem, ale nešlo to už zastavit. Slezla jsem z jeho klína. Klekla jsem si mezi jeho nohy. Dlouho se na něj koukala, ale nic nedělal. To i poklopec musím rozepnout sama? Ruce se mi trochu třásly, ale podařilo se mi zip porazit. „Mandy, asi toho nech, bylo to hloupý."

„Nech mě to zkusit." řekla jsme docela jistě a zahákla jsem se prsty pod lem jeho slipů a zatáhla. Nadzvedl se na židli, aby pro mne bylo jednodušší zbavit ho kalhot. Naskytl se mi pohled na celou jeho chloubu. Chtěla jsem mu udělat radost, chtěla jsem, aby na mne nezapomněl. Chtěla jsem toho spoustu.

Nejdřív jsem se mu věnovala jazykem, ale mentálně jsem se připravovala na to, že ho zkusím pojmout do úst. Pozoruji ho, snažím se zaměřit na jakoukoli reakci. Nic neříká. Pod brýle mu nevidím a do mysli už vůbec ne, ale myslím, že i když bych byla nejhorší na světě, nezastavil by mě, protože je mu mě líto.