Mafián

21

„Strašně jsem se o tebe bála!" vyhrkla jsem na chodbě, když jsem padla do jejího náručí.

„Počkej!" řekla a táhla mě do prvních dveří v chodbě. „Jdeme na záchod. Tam budeme mít větší soukromí."

Na záchodech jsme stály naproti sobě a pozorně jsme si jedna druhou prohlížely. Tak dlouho jsem se těšila, až Jennifer zase uvidím. Teď jsme spolu osamotě a nikdo nic neříká. „Obě žijeme, to je dobrá zpráva." shrnula jsem situaci.

„Hádám, že ano." řekla a s vážným výrazem v obličeji si mě prohlížela.

„Jsem někde špinavá?" zhrozila jsem se.

„Ne, vypadáš dobře. Nemáš na sobě žádné modřiny. Bála jsem...o Diegovi se povídají různé věci." řekla. Ona se o mne bála a ani netušila, jak jsem se já děsila dozvědět, co jí ta zrůda udělala.
Nechtěla jsem promrhat více času mlčením.

„Ublížil ti Salvador? Jen když jsem viděla, jak se tě dotýká, zvedal se mi žaludek." Prosím, prosím, ať ne.

„Abych byla upřímná, nevadí mi jeho společnost. Nevadí mi moje situace. Vyměnila jsem jednoho starýho bohatýho chlapa za druhýho." řekla s ironickým úsměvem na rtech. „ Neublížil mi, nezkřivil ani vlásek. "

Spadl mi obří kámen ze srdce. S politováním jsem si uvědomovala, že odporná a sobecká část mého trápení byla z důvodu, že jsem se cítila provinile za její potencionální utrpení, protože jsem pro její záchranu mezitím nedělala dost věcí. Teď když vím, že je v rámci možností v pořádku, nemusím se strachovat. Bože, jsem odporně sobecká.

„Co Diego? Je všechno vážně v pohodě?" řekla a nervózně si zkousávala ret. Že by se i ona cítila provinile?

„Neboj, Diego je úplně jiný, než se povídá. Vlastně jsem ráda, že jsem ze všech možných zrovna u něj." To bylo poprvé, co jsem něco takového řekla. Cítila jsem se o něco lehčí. Potřebovala jsem si už tak dlouho promluvit s někým, komu věřím.

Úlevně se na mě usmála. „To je skvělé. Bála jsem se..."
„Nemusíš to říkat, já taky. Tak už to v rodině chodí." řekla jsem a jemně jsem se pousmála.

Cítím se jako idiot, když si vzpomenu, co jsem si o ní původně myslela. Potkaly jsme se poprvé asi před rokem. Jeli jsme s otcem na nějaký medicínský seminář (pro mě to byla spíše dovolená) a ubytovali jsme se ve stejném hotelovém středisku, kde pracovala.
Všimla jsem si jí tehdy na jednom z večírků. Byla servírka. Byla přemalovaná, hubená a dokázala se pohybovat tak ladně, že se za ní muži otáčeli. Byla vše, co jsem já nebyla. Už nevím, jak se to stalo, ale nějak se s otcem srazili, když nesla tácy a celá se polila. Můj otec jako pravý gentleman, tedy spíše čerstvě rozvedený sukničkář, nabídl krásné mladé dívce pomoc a od té doby se od ní ten večer nehnul. Co ten večer, celou dovolenou jsem otce neviděla. Bylo to příšerné.

Jennifer mi tehdy přišla jako vypočítává mrcha a můj otec jako úchylný pitomec, který jí na to skočí. Myslela jsem, že jejich srážka byla až teatrální. Že to snad celé narafičila. Nevěřila jsem jí ani slovo a otec byl přitom až po uši zamilovaný. Hodně jsme se tehdy pohádali. Myslela jsem si, že jako jediná vidím pravdu, zatímco ostatní jsou hlupáci. Teď se na to musím zpětně podívat a smát se.
Někdy je první dojem tak na hony vzdálený tomu, co je pravda. Nejspíš bych teď na něj měla přestat dávat. Teď už vím, že jsem tehdy byla ovlivněna vlastním bojem se sebeláskou i komplikovanými vztahy s mými rodiči.

Kdybych tehdejší uražené Mandy prozradila, jak moc mi na Jennifer nyní záleží, nikdy by mi to nevěřila. Hořkost, kterou jsem tehdy cítila, už dávno necítím. Vím, že Jenn si vedle mého otce vytrpěla víc než dost a to, že jsme teď tady v téhle situaci je toho příkladem.
„Mam tě ráda, Jenn. Jsi pro mě rodina..." polka jsem zbytek věty. Zlomil se mi hlas a začala jsem potichu vzlykat. Musím ji odsud dostat.

Jsem ten nejstrašnější člověk na světě, mohlo se jí tu dít tolik věcí. Možná vypadá v pořadku, ale možná to jen hraje. Já... Jak jsem mohla? Ano, taky jsem se bála o svoje přežití, ale oproti ní jsem měla tolik možností.

„Mandy?" přeruší mé vzlyky Jenn. Její hlas je naléhavý. Naléhavější než kdy předtím.

„Huh." Podívám se na ní. Má zavřené oči. Svraštělé obočí. Ona... po tváři jí teče slza.

„Chtěla bych, abys odřekla to, co jsi mi minule slíbila. Slib mi, že až se ti naskytne příležitost, utečeš. Já udělám na oplátku to samé. " řekne klepajícím se hlasem. Vím, že to myslí vážně. Ale to přece nemůže myslet vážně? Proč je najednou tak vážná?

„Neboj. Ne. To neříkej. Dneska se odsud dostaneme. Buď připravena, v tom největším zmatku k tobě dojdeme a utečeme. " pokusím se jí uklidnit. Není třeba dělat oběti. Zachráníme se přece všichni, ale ona to zatím neví. „Letadlo na nás bude čekat v Mexico city. Pak poletíme do USA a tuhle noční můru necháme za sebou." začnu na ni chrlit náš plán. Proč? Jsem o tom nemuvila dřív? Vždyť to je to důležité! Ostatní si můžeme říct později.

„Počkej, počkej. Jak? Co? Prosimtě, nedáváš žádný smysl." prohlásí Jennifer zmateně.

„Celé jsme to naplánovali. Možná bychom si mohli domluvit signál, aby si věděla, kdy se připravit k útěku. Já a Di.." Zarazila jsem se uprostřed věty, protože na záchodky právě vešla Elena.

„Dámy, co se tu řeší? Přece byste vaše chlapce nenechaly čekat. " řekla slušně a spořádaně jako vždy. Poslušná Elena. Já bych jí teď nejraději skočila po krku.

Probodly jsme ji pohledem.

„Salvador se po tobě shání. " pokračuje Elena směrem k Jennifer, jako by si naší nevraživosti nevšimla.

„Jen jsme se tu náhodou potkaly, víš?" ospravedlnila se Jennifer a odešla kvapně pryč.

Chtěla jsem jít pomalu taky, ale slova Eleny mě zastavila.

„Nic jí nevěř!" řekla varovně svým hlubokým hlasem. Otočila jsem se na ní. Měla teď mou plnou pozornost. Ne, že bych ji věřila, jen jsem chtěla vědět, co má na srdci. „Ta mrcha se stala Salvadorovou milenkou. Leonovic muži dokáží přes postel ovládnout, kterou ženu si zamanou. To už jsi ostatně zjistila. A Salvador má v tomhle oboru zkušenosti. Víš, že jeho bývalá žena zešílela, když se rozhodl dát pozornost jiné ženě?" Vytáhla rtěnku a začala si upravovat rty.

„Ale Jennifer..." Ta by na lep Salvadorovi neskočila. Je chytrá a zkušená. Je to Jennifer sakra a Salvador...fuj

„Klidně mi nevěř, ale každá žena, kterou se Salvador rozhodl svést, do teď skáče, jak on píská. Matteova matka taky." Rtěnku uklidila a ještě si rychle přepudrovala tvář. Naposledy se podívala do zrcadla, pak se podívala směrem ke mě a když viděla, jaký na mě měla její slova dopad, vyšla pryč ze dveří.

Zamrazilo mě v zádech. To není možné... ne? Chvíli jsem jen stála a zpracovávala, co mi řekla. Pak jsem se konečně odhodlala odejít.
Mířila jsem do děsivé haly, kde právě večeřela velmi děsivá smečka hyen.
Těsně jsem se však zarazila přede dveřmi. Jakoby mi nějaká nadpřirozená síla bránila vejít dovnitř. Ne, nebyl to jen strach. Salvador za dveřmi právě řekl moje jméno.