Mafián

10

V ústech jsem měla strašně sucho, myslím, že i na Sahaře je líp. To byla první věc, kterou jsem si po probuzení uvědomila. Pak jsem si všimla Diega, který stál vedle mé postele a mračil se, ale oči skrýval za sklíčky brýlí. To je poprvé, co necítím strach, když se takhle tyčí nad mojí postelí. 

„Jsi v pořádku? Spala jsi víc jak 24 hodin?" zeptal se nepříjemně.

„Mhm." zahuhlala jsem na souhlas, protože moje ústa nedokázala přes sucho nic vyslovit. Bože, vážně jsem spala tak dlouho, pomyslela jsem si a zadívala se z okna, kde právě svítilo slunce.

Ana, které jsem si do teď nevšimla, mi podala sklenici vody. S radostí jsem jí do sebe vyklopila. Pak jsem si odkašlala a zachraptila jsem: „Můžeme to vyřešit při snídani, prosím? Musím se dát trochu do pořádku. "

Diego nevypadal, že by se uklidnil, ale jednoduše kývl hlavou a opustil s Anou místnost.

Automaticky jsem dělala ranní přípravu, u toho jsem poprvé měla čas uvědomit si, co se stalo. Vyspala jsem se s Diegem Leonem a dokonce se mi to líbilo?!! Jsem příšerná.

Litovala jsem toho, co jsem udělala. Byla jsem žena padlých mravů. Ne, protože bych se styděla za to, že jsem se chovala promiskuitně. To se mi vlastně docela líbilo, uvědomila jsem si. Ale proč se moje sexuální probuzení muselo stát zrovna s ním? Toho jsem litovala. S člověkem pokleslých mravů. S vrahem. Nikdy jsem nedokázala pochopit ženy, které přitahovaly bad boyové a zločinci. V hlavě mi zaznělo jedno slovo.

Hybristofilie. 

Jedná se o úchylku, kdy člověka přitahují kriminálníci a vrazi.

Já ji ale nemám. Opravdu! Tak proč se mi pořád to slovo vrací v hlavě?

Tyhle myšlenky mě neopustily, ani když jsem již v reprezentativnějším stavu vešla do jídelny. Podívala jsem se na Diega a udělalo se mi nevolno. Jak jsem jen mohla?

V tichosti jsem zasedla ke stolu a nalila si čaj. S nelibostí jsem zjistila, že je ledový. Vzala jsem si croissant a začala jsem ho uždibovat. Byl ještě teplý.

„Měli bychom si promluvit." začal Diego konverzaci pohřebním tónem. Je vidět, že ho jeho mizerná nálada ještě neopustila.

Zastavila jsem croissant v půlce cesty k dalšímu kousnutí. „Proč?" Zeptala jsem se a zase se zakousla do francouzského pečiva. Chtěla jsem se pokud to bude možné, konverzaci o předešlé noci vyhnout. Neměla jsem zatím zpracované myšlenky sama v sobě, natož abych to řešila s někým jiným.

„Není to snad to, co dívky rády ráno po té dělají?" zeptal se Diego překvapeně.

„No, nemůžu mluvit za všechny, ale já rozhodně o ničem mluvit nechci." odpověděla jsem a žvýkala při tom svůj croissant.

Na chvíli ztichl a já myslela, že je tím naše konverzace u konce. On si však jen několikrát lokl kafe a pokračoval. „Stejně si myslím, že bychom si to všechno měli vysvětlit..."

„Ale co? To, že jsem spala více jak den?" snažila jsem se změnit konverzaci.

„No, to bys vlastně mohla vysvětlit taky. Ale hlavně..."
Skočila jsem mu do řeči.
„Spala jsem tak dlouho, protože jsem měla spánkovou deprivaci. To se tak stává, když se člověk snaží víc dnů za sebou neusnout. Nedoporučuji. "

„Cože? Ty jsi nespala? Proč?" Diego se mi stále marně snažil porozumět.

„Diego, ani o tomhle teď nechci mluvit." Vydechla jsem nahlas. „Mohla bych vyjít ven na procházku se psy?"

„Jasně." Nevypadal vůbec spokojeně s tím, jak se situace vyvíjí. „Vodítka jsou v hale ve skříni u dveří." řekl poraženě. Nečekala jsem, že tak jednoduše rezignuje, takže se mi nepodařilo skrýt vítězný úsměv.

***

Psi byli překvapivě poslušní a šli se mnou vcelku dobrovolně. Těšilo mě jít po pláži a být doprovázena ťapkáním pacek v písku. Konečně jsem měla čas se nad moji situací pořádně zamyslet. Ať jsem chtěla změnit téma vnitřního monologu na cokoliv, stejně jsem se vždycky vrátila k jednomu slovu.

Hybristofilie.

Ale já nemám hybristofilii. Nejsem jako zatracená Bonnie Parkerová. Nejsem Eva Braunová. Nejsem někdo, kdo by jen tak opustil svoje hodnoty, protože ten zločinec se ke mě zrovna chová hezky. Neodpustila bych nikomu. Nikdy. Tak proč mi to slovo nejde vyhnat z mysli?

Asi jsem zklamala samu sebe. Už se to nesmí nikdy opakovat.

Jsem ta nejstrašnější osoba na světě, protože zároveň nemůžu zapomenout, jak byl dneska ráno roztomile zmatený. Jak se mi snažil porozumět. Přestože měl na sobě brýle, tak se mi poprvé zdálo, že se v něm konečně docela vyznám. Vlastně jsem mu skoro důvěřovala. Není to, protože jsme spolu spali, ale kvůli tomu, že mi nijak neublížil, když jsem se ho pokusila zabít. Za tím se skrývá velká vůle nechtít mi ublížit.

Myslím, že nejlepší cesta z této prekérní situace je být k němu i k sobě upřímná. Musím mu říct, že přestože jsem si včerejší noc užila, znovu se vrátíme ke starým pravidlům. Neměli bychom se potkávat. Protože to nedělá dobře mému duševnímu zdraví. Určitě to pochopí. Už jednou na to kývnul.

Když jsem došla k rozhodnutí, co Diegovi sdělím otočila jsem se o 180° a vydala se po pláži zpátky domů. Německá doga Hermes i rotvajlerka Artemis vypadali spokojeně. Šli jsme přeci jen docela dlouho, myslím, že jim takováto procházka bude bohatě stačit. Stále jsem si opakovala v hlavě věty, které Diegovi řeknu a upravovala jsem jejich znění. Proto mě překvapilo, jak rychle jsme došli k domu na pláži s tropickou zahradou. Dům Diega Leona.

Procházela jsem zahradou zpět k domu. Psi už byli docela unavení a já taky. Byla jsem připravená mu všechno říct. Odepla jsem psí vodítka od Artemisina obojku a Hermesových kšír a pustila je na volno. Otevřela jsem dveře a hned jsem měla zvláštní pocit. Někdo byl v domě. Pak jsem to zaslechla. Z obývacího pokoje vycházel zvuk smíchu. Nejspíš Diegova smíchu. Nikdy jsem ho neslyšela smát se. Zněl docela jinak. K jeho smíchu se najednou přidal další, dívčí.
Kdo to může být?

Psi se vydali rovnou směr obývák a jali se vítat svého pána. Já je pomalu následovala. Najednou jsem ztratila všechny myšlenky, co jsem chtěla Diegovi sdělit. Co může zločince rozesmát? Odpověď jsem se dozvěděla brzy. Na gauči vedle sebe docela blízko seděli Diego a nějaká dívka. Když si mě dívka všimla, něco varovně a tiše sykla a smích ustal. Prohlédla jsem si ji pořádně. Kdyby tohle byla soutěž krásy určitě bych prohrála. Špinavá blondýnka s velkýma šedýma očima, sedící vedle Diega, měla ještě ke všemu krásnou postavu. Tohle však soutěž krásy není.

„Tohle je Michelle." řekl a stále měl na rtech úsměv. Chtěla jsem vědět, jestli mu ten úsměv prozářil i oči, jenže nejspíš nikdy jeho emoce zcela nepoznám, protože je před světem skrývá pod tmavými sklíčky.

„Ty musíš být Mandy, těší mě." řekla dívka mile, zvedla se z gauče a podala mi ruku. Potřásla jsem jí rukou a zmateně si sedla na křeslo blízko nich.

„Co tě k nám přivádí, Michelle?" zeptala jsem se. Snažila jsem se nedávat najevo, že jsem o ní nikdy neslyšela, zatímco ona mě očividně zná.

„Mám zrovna dovolenou. Cestuji po Mexiku a když jsem byla blízko Diega, zavolala jsem mu, jestli není doma. Vím, že není úplně obvyklé, aby ex takhle chodila na návštěvu, ale..." Dál už jsem nemohla poslouchat. Cože? Tahle modelka je jeho ex?!?